NEZNÁMÉ PIANISTCE.

Já věru nevím, jste-li krásná,

zda mladá jste a hladkých lící:

jen když tak někdy z čista jasna

ten piana zvuk žalující

v sny moje padne rozhárané

a žalnou vzbudí ozvěnu,

tu v mojí duši smutek vzplane –

a potom na vás vzpomenu!

A myslím, bůh, ten otec dobrý,

když dal v své velké lásce světu

už v harmonie říši obry

a sladký souzvuk plný vzletu:

proč ještě stvořil pianisty,

již skvostné ony výrazy,

jak vysnil je duch mistra čistý,

svou dojemnou hrou pokazí.

Vy jistě dříve – jaké štěstí! –

jste v nebi dlela, harfu v ruce,

až Hospodin, když nemoh’ snésti

už vaši hru, v té děsné muce

vás na svět tento poslal náhle

v své moci velké, tajemné –

a pro mé hříchy neobsáhlé

teď vámi krutě tresce mne.

Snad potkávám vás na ulici

a divím se pak vaší kráse,

snad mladá jste a hladkých lící –

ó už ten klavír slyším zase,

jak jeho píseň zní a hyne:

vy nevíte, jak budu rád,

až tato trýzeň jednou mine –

a my se budem stěhovat.