NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.

Již tmělo se. Bouř táhla, z mraků k zemi

se spouštěly již deště krůpěje...

Váš parasol a klobouček – ach s těmi

kam v přívalu se člověk poděje!

Ta úzkosť vaše a ten pohled němý,

– můj deštník snadně oba zakreje –

již spolu šli jsme, opuštěni všemi,

však jaké v duši sny a naděje!

Dvě růže měla jste, z nich žlutá svadla,

leč rudá byla svěží, jeden lesk –

ta růže na vždy v moje srdce padla...

Byl okamžik to – leč co já v něj skládal!

Pak zmizela jste – a v mé duši stesk,

že jsem vás o tu růži nepožádal...