NEZNÁMÉ!

Teď jméno nejsladší bych chtěl mít v řeči svojí

a vedle Vašeho je nad ty verše dát,

a v zracích toužících, jež vzhlédnout k Vám se bojí,

třpyt míti mámivý těch hvězdných myriád

a jejich čistotu, jíž v oblacích jen tonou,

jak já bych tonout chtěl v tom Vašem ovzduší,

a vzít si svěží květ pod Vašich ňader sponou

neb zlíbat ručku Vám, byť za trest nejtužší –;

Ó přání zpozdilá! – Jsem spokojen tu zatím,

že na Vás hleděti smím z šera přízemí,

kde chudé naděje jen smyšlénkami zlatím

a v snu se kolébám, když více nelze mi;

a jako ostatní, co s kukátky teď k loži

v tom šumu zvědavém k Vám hlavy zvedají,

já snílek zřím a mním: i v tom je štědrosť Boží,

že šťastným může být i chuďas potají.

Vy zatím rozkošná v tom šatě z krajek tmavém

hledíte s úsměvem a zpola nevinou

nic o tom netušíc, co zmítá mužů davem,

co srdcí nazvalo Vás v hloubi: jedinou!

A kolik hrudí tu, s tím květem v prvním puku,

s tím žárem, vznětem sil za cit a pravdu krás,

jež rády, s hrdostí, za bílou Vaši ruku

by život podaly a k štěstí vedly Vás! –

Co vše jest ukryto v té Vaší útlé dlani,

co blaha, rozkoší, Vám tane pod hrudí,

co žíti můžete, dnes netušíte ani –

až jednou život Vás snad slzou probudí.

Leč prosím, odpusťte – chtěl pravdu jsem Vám říci

o štěstí budoucím, jež papa vyzkoumá:

a vdá Vás boháči, jenž masitých je lící

a roků čtyřicet a hlavu holou má!...