Neznámé.

Ty’s na jezeře vlnka houpavá,

jež vlhkým rtem svým líbá břehu tvář;

v Tobě se slunce jasnost blysknavá,

v Tobě se hvězd kmitavost míhavá

i bledé Luny bledá zračí zář.

Ty’s na jezeře vlnka houpavá –

vlhké je oko Tvé i bleda tvář.

Ty’s libý větru vánek s večera

a vonný jest Tvých růžných rtíků dech;

v něm lípy květů vůně veškerá,

v něm čtverolístků luzná pověra

i šumný chlad, jenž hraje v topolech.

Ty’s libý větru vánek s večera

a vábný jest Tvůj šum i tichý vzdech.

Ty’s tiché písně tichým ohlasem;

tu vesele, tu truchle zaduníš

a tajnou báji kryješ v tónu svém.

Jak harfy zvuk, jenž zmlkne před časem,

Ty srdce bolným citem roztlumíš.

Ty’s tiché písně tichým ohlasem –

ó rci, zdaž písni mé i rozumíš?