Neznámé.

Hle, chystám se k letu v závratné výše

nad uzounký obzor většiny lidí.

Kdo v šíré ty, očím stajené říše

loď vrtkavou k plavbě nejisté řídí,

má boha a hvězdy útrpné jen,

jež na jeho úzkosť, toužebný sten

i na jeho slzy rozkoše vidí.

Nechť! Zříkám se všeho. Nemohu za to,

že nedá mi spaní, nedá mi stání

hlod vášnivé touhy v blouznivé skráni

nad mravenčí vznést se klubíčka tato,

v nichž lidské se tísní, splítají snahy,

že zhrdavým okem rouhám se všemu,

co jiným je úctou pokornou svato.

Mé štěstí za lidských obydlí prahy

se neskrylo při hře, dál musím k němu:

až na strmých nebes závratném tému

si přede mnou našlo útulek blahý.

Nuž zříkám se všeho – poletím za ním!

Jen pro Tě mi teskno, obrázku drahý,

před nímžto rád často koleno skláním

s tím nejčistším v hrudi obdivu pláním,

že vtiskl naň pečeť genius boží

své nejsladčí chvíle tvůrčího vznětu.

Tak nerad bych Tebe ponechal světu!

Vstup ke mně sem! Jako talisman vloží

dlaň chvějná si Tebe na prsa vřelá,

bys hřála je znovu, kdyby snad měla

před pochybným cílem stydnouti bázní.

Chraň, kolíbej moji naději snivou,

když únava časem malátným hlasem

z mdlých prsou Ti ve sluch soucitný zazní!

Jsem vratký jen lístek, vichřící divou

nad města a vísky, paláce, chaty

hnán v prostory prázdné, ve výše srázné;

v tůň bezednou mohu mžikem být svátý –

hleď, modlím se k Tobě, obrázku svatý:

nuž chceš se mnou plouti větrnou poutí?

když Tebe mám, sotva loď se již zhroutí.

Jsi bledá. Mlčíš váhavě

a hledíš s bázní dokola. –

Co je Ti, drahá, po davě,

jenž obklíčil nás zvědavě,

ať v obdiv, ve smích vzplápolá?

Zda víc těch myslí pohnutí

než zvučné vody stříknutí,

když kámen padne v její pláň?

Dnes úštěpačně provolá

ti směšné „Sláva!“ v hlučnou dlaň

a zítra již ti věnčí skráň!

Kdo z lidí lósu odolá,

by nelil proud jim na kola?!

Nuž podej mé drsné ruku Svou měkkou.

V jak nehodná místa slzy tvé tekou:

jen množí to bláto pomluvy kalné,

jímž každého střísní diváctvo valné,

ať kamkoli nohou podle nich kročí.

Nuž podej mi ruku! Vláha Tvých očí,

když na moje prsa úrodou spadne,

se každičkou kapkou v poupátko vnadné

v nich přetvoří kouzlem tajemné síly,

že ustrneš vůní, až se pak schýlí

hloub do jeho tajin duše Tvá děcká –

ve vůni se změní bolesť Tvá všecka!

Nuž otevři žalně sepjaté rtíky

a přidruž se ke mně! Díky Ti, díky!

Letíme, letíme – vzhůru a vzhůru.

Zvědavců záplava pod naší nohou

proudivě pohnutá ve vlnu mnohou

menší se, mění se v jedinou chmůru,

podoba s podobou pozvolně splývá:

nejasno, kdo se to za námi dívá,

zdali mu soucitem rozsvitly oči,

či se mu úžasem hlava mdle točí,

či se mu úšklebkem skřivuje ret.

Drahoušku, v smělý kdo zvedá se let,

neslyší, nevidí soudivý svět!

Všechno, co dole tam na rtech se třese,

hlučivým šumem jen v sluch se nám nese.

Vítr již vyplašen z klidného bydla

rozepjal výstražně zvonivá křídla,

plachými zámavy kolem nás krouží.

Škube Ti křížečkem v zářivé šíji,

vlasy Ti rozplítá a zase svíjí,

snad pod svá křídla Tě schvátiti touží –

třeseš se, drahoušku? dech se Ti ouží?

Zavěs se důvěrným objetím na mě,

pokojně hlavu slož na moje rámě:

pak ať se vichřice proti nám zvedá,

kde by nás přepadla, stokráte hledá,

láska nám ve propasť klesnouti nedá!

Let ustál stoupat do výše.

Hle, plujem zvolna, nenáhle

po pláni vzduchu rozsáhlé.

V líc jestli vítr zadýše,

jak hebká dlaň a spanilá

by laskavě nás hladila.

Z cest, silnic prachu peřeje

od steré lidské šlépěje,

jenž dusí ty, co dole jdou,

pod námi leží jemnou mhou,

že i to dálné, zemské dno

jest závojem tím průhledno.

To sotva jsme kdy tušili,

že tolik zjevů najednou

zrak pojme v duši bezednou

jediné, plaché ve chvíli.

Ó jak se jinak pohlíží

na pestré zjevy života,

když pouta nohou nevíží

na jedinou z nich ukázku,

když před zrakem se mihotá

jednotná stavba obrázku,

když dalekého do šíra

kruh obzoru se rozstírá.

Jak drobná jest ta kapka půdy,

v níž neviděni nikým v světě

od rána k noci, v zimě v letě

klopotnou prací živoří

rodáci moji, chléb svůj chudý

platíce cenou života.

Hleď na ta skrovná nádvoří

ve klíně domků doškových:

svit slunce v barvách růžových

se na nich jasně bleskotá,

jako když zlato zahoří.

Co domky ony hovoří,

to div mi prsa nezboří:

Hleď, co ti zlata podáváme,

to ne jen slní, ale hřeje

a tisíckrát ho více máme,

než co se z nás ho na ven skvěje.

A ty je hledat do neznámé,

nejisté dálky bloudíš snivě –

ó vrať se zpět k domácí nivě,

kde zlato štěstí plnou dlaní

vyvážíš hravě v každém koutě!

Snad jiné kraje svůdněj’ zvou tě,

však nemíjej nás v pohrdání!

Vždyť mezi námi – dobře víš –

se skvějí i ty dobré zraky,

jež slabé jsou sic, by tě v letu

postihnout mohly nad oblaky,

však modlitbou svou letí výš’ –

ryzejší zlato – světy světů

zkoumavě projdi – nespatříš!

Pojď na klín svaté rodičky

a budeš šťastným na vždycky!

Čas dětství, zlato nejtěžší,

jež zváží však jen ruce ty,

co vráskami jsou posety,

to v celé záři někdejší

se zjeví tobě v našem kruhu –

vždyť rozházels’ je mezi námi

na uzounkém tom země pruhu.

Ze stodol trámů skulinami,

v nichž pátral jsi vždy s milou bázní,

se blýskat bude z velkých očí

bojácných koček; když pak kročí

potulná noha v šírá humna,

kde nejvolněji v sladké prázdni

se rozpoutala mysl dumná,

z bezstinných polí světlem bílým

zář jeho smát se bude nevýzkumná

a cinkot jeho zvukem milým

až do dna duše, věř, ti zazní,

až kochaje se v teplé lázni

lahodných peřin, z nenadání

uslyšíš zvonit na klekání.

I skvoucí přelud první trýzně

po sladkém štěstí dívčí přízně,

jenž pohasl ti v stejný čas

s červánkem dětství na líci,

se vrátí tobě v duši zas,

až uvidíš té školy rysy

v stín kaštanů se halící,

kde blouznílek jsi sedal kdysi

a božskou hudbu myšlenkovou

každým ti taktem, tónem novou,

již láska sebe nevědomá,

dětinsky vřelá, upřimná

ve mladé duši kouzlit zná,

jsi dechem, okem, sluchem, rtoma

ve prsa vnímal znícená.

Vrať, vrať se k nám v síň rodnou zpět!

Byť vlny dějů světových

až k nebesům se vzdýmaly

a ječely a hřímaly,

ve stanech našich doškových

válečné hudby této vznět

zní jenom jako ptačí let. –

Vrať, vrať se k nám v síň rodnou zpět!

Nelze mi, nelze! Orel v mé hrudi –

bůh ho tam svojí uhnízdil péčí –

poškádlen tklivě lákavou řečí

hýbe již křídly, ze sna se budí,

do krve by mi ostrými spáry

rozerval srdce, kdybych se vrátil

v poklidný život, aby mě schvátil

do svého prachu, dýmu a páry.

Na mojí dráze stanice není,

aby tam zchablé okřály údy:

věčně se obraz s obrazem mění,

líbezná tvářnost domácí půdy

s vráskami cest a pěšinek polních,

s úsměvem třpytných studánek v trávě,

s pasáky, kteří skotačí kol nich,

ztratí se také v chumelném davě

nových a nových obrázků jiných.

Dál musím letět! přízi snů líných

o tom všem vábném, co jiné blaží,

rozpjatá k letu křídla mi sráží,

trhám ji s čela – volným chci býti!

Vysoko slunce nad horou svítí –

bože! den kvapí na bílém oři

rychle, tak rychle – sotva se nadám,

zatopí noc, co spatřiti žádám

a je to země s pouštěmi, moři

v celé své valné déli a šíři,

kam moje touha nezkrotná míří –

Všechny Tvé, bože, seznat chci tvory,

dřív než mé slunce zapadne v hory!

Letíme výše zas! Prostora domků

ouží se, stmívá se – zástupy hruší,

jabloní, kaštanů, švestkových stromků

mění se v drobounká křidélka muší

a ta má kolébka, co se v nich tlačí,

kmitá se v dálce mi jak hnízdo ptačí.

Ještě tam kostelík od dětství známý

jasněji prosvitá bělostí stěn,

jest to však mávnutí šátečku jen,

jímžto se rodiště loučí již s námi.

Hleď, drahá: juž nám obzor uzamčeny

dokořán skvostné brány otvírá!

Jak šírý jest to lán, kam ponořený

Tvůj zrak své zlaté sítě rozstírá,

a loví všude poklad krásy cenný,

v němž s rozkoší se snivou probírá. –

Jak hřbety vln na moři zdivočilém

k nám vzpínají se vrchy lysým týlem.

A černé lesy se stožáry svými,

jež vysoko ční vrškem vlajícím

nad jiné stromy zahalené v dýmy,

rybníky, luhy stisklé k vesnicím,

hemživým loďstvem plují mezi nimi.

A půda ta až k oněm hranicím,

jež bledým kouřem zdají se nám spíše,

to rodné řeči naší svatá říše!

Zde bohům spásám ku hvězdnaté báni

tajemných nebes z temen hrdých hor

šlehalo svatých ohňů plápolání,

obrubu skvostnou vijíc na obzor

a nikdo neozval se šírou plání,

že jeho spánku jest to na úkor,

že ohrožen jest v přirozeném právu,

vždyť kde kdo byl, jen českou nosil hlavu!

A těchto luhů z jarních, květných darův,

z kohoutků, slziček a sedmikrás,

se pletly věnce na vůz Otokarův,

když do základů půdou pozatřás,

jež hlodána od dravých mořských spárův,

přec nedala jim lesk svůj na pospas

a zpět se vracel na klín rodné země,

v paprscích lávy bujné sloně témě.

A tato země z pokladů svých skvoucích

na první kalich zlatý dala skvost

a svět do útrob ostrou žízní žhoucích

ssál z něho volnost, lásku, bratrskost,

co ona z něho ze svých synů mroucích

jen sladké krve ssála nad hojnost;

zem tato první kov na skvělé dala zbraně

práv lidské duše jasné ku obraně.

Zde zvolal člověk naši rodnou řečí:

„Před dědičnými předků názory

jen mrzák jako před modlami klečí

a domnívá se v poutech pokory,

že nemyšlením mánům jich se vděčí.

Pro lidskou duši není závory,

až ku které smí myšlením svým stoupat,

ni keře, z něhož nesmí trhat poupat.

To není všechen pravdy zlatý písek,

co z nesmírného moře myšlení

svých knih a tradic skvostných do ložisek

vynesli předci duchem vznešení!“

Na oheň slov těch, z českých vyšlý vísek,

svět náhle patřil plný zděšení,

když skvělou září let svůj světem slavil,

však české střechy plamenem svým zdávil.

A udusil ty nejkrásnější duše,

jaké kdy ze tmy věčna zasvitly

na lidském čele. – S nimi padl hluše

zpět do snů národ sotva procitlý

a slova Chelčických jen v chabé tuše

malátná prsa jeho zachytly.

Řeč Husova, snad že se příliš vznesla,

nešťastným pádem v pohrdu až klesla.

Jak drzou žebračku ji spurně hnali

do mrazu ven od rodných veřejí,

to oni, kteří, když jsme tvrdě spali,

k nám tichými se kradli kročeji,

od našich bratři – jak ta slova pálí! –

nesouce v rukou klíč a v prsou naději,

že vejít mohou k nám i pevným krokem,

že uspali nás sami prudkým mokem.

A pleli jako pelyňkové vzrosty,

kde zvuky její v půdě utkvěly,

však když se mněly být již práce prosty,

před očima jim nové pučely.

Ba dodnes jsme jen nelibými hosty

na dědičném svých otcův úděli,

ač v hudbě mluvy naší na tom kraji

ty cizí tóny smutně zanikají.

Lid silný dost, by na skalnatých stráních

po drobtech sbíral sousto chlebové

a krev svou všechnu nechal vlahou na nich,

by lehčej’ vnuk ved’ rádlo pluhové,

má tíhu mdloby ve mozolných dlaních,

když poroučí mu smělí pánové,

by stavěl skvostné božským Vědám chrámy,

do nichžto vstoupit smí jen oni sami.

Lid dosud dřímě v bezvědomé mdlobě

jen tu a tam kdos oči protírá

a ten jen zpola ještě věří sobě,

že pravdou vše, co vůkol obzírá,

že nový život na tom našem hrobě

se nesčetnými květy rozstírá

a v brzku již se hlína jeho pustá

na dobro ztratí v keřů loubí hustá.

Zpět nemůže se naše slunko vrátit,

dál musí, dál až na týn nebeský,

když jedenkráte počalo již zlatit

kraj zamlžený svými pablesky.

Co platili jsme, budem zase platit!

Nač čekat však, až na týn nebeský

to naše slunce dojde zvolna samo?

Jsme plémě obrů: převalme je tamo! –

Ke komu volám? Bůh mne jenom slyší

a Ty, můj krásný, strážný anděli, –

tak daleko je k lidem s těchto výší!

a byť až k nim mé zvuky dospěly,

čím jiným v otupělý sluch jim dýší

než větrnými, mdlými ševely?

Co vítr mluví, sotva se kdo stará!

A čím jim zjev můj? Bezvýznamná pára!

Dál, výše zas musím, touha mi nedá!

Však úžej mě stiskni, družko má bledá!

hleď, chvěji se, klesám, v hlavě lni víří,

a v duši cos jako prázdno se šíří...

Nové se hory zas na obzor valí,

jakoby ze hlubin podzemních vstaly,

ty, co jsme minuli, mlhou se kalí:

zdá se, že zdvihl se prachový sloup,

tam kde se propadly v podzemní hloub.

Vlnivé povrchy obilních plání,

mezí v nich ukrytých zelené nitky,

zámeckých rozvalin chudobné zbytky,

černavé záplavy lesnatých strání,

alejí ovocných růžence tmavé,

slaměné v klíně jich rozseté hlídky,

kříže a kapličky zářivě smavé,

vesnické kostely s baňatou věží

jakoby o závod pod námi běží.

Tatry! Dech mi vázne. Slunce v bílém plamu

svítí přitlumeně jako na sta svící.

Neoct’ jsem se náhle na zápraží chrámu?

Slyšíš také, drahá, zpěv ten trilkující?

Čí se, objat divem, šumnou krví klamu?

Jest to zpěvná hudba z lidských hrdel znící?

Či ty skvostné hory a ty stráně květné

zpívají si samy? Bože co tu hlasů!

jako mořských vlnek roje nespočetné

a ty všechny zvučí svorně do souhlasu.

Což těch písní křídlem snadno duše vzlétne

až tam k nejzazšímu boží říše pasu!

Není chrám to, není: jsou to boží muka

a ta Slovač snivá při nich zbožně zpívá.

Kdo jí k srdci sáhne, třese se mu ruka:

každá vlna věků jako řeka divá,

kameny jen nesla na ta žírná luka,

blátem spláchla květy – a ten lid si zpívá!

Štvali drsní honci krvavými biči

jazyk Jánošíkův, kde se zamih’ právě,

dosud v školách, chrámech pasti na něj líčí –

ale nelapí ho páni jen tak hravě,

v udýchaných prsou „chátry nevolničí“

uzamknul se věru pevném ve přístavě!

Budeš žíti, budeš, krásná posestrice!

Ještě po staletí, komu z českých dětí

bude dusno v kouři, který co den více

zkaluje nám obzor, k Tobě pozaletí

a Tvých snivých očí z čisté zřítelnice

pohádek se bude hojně napájeti!

Starobný Dunaj na svojím loži,

na něž ho vůle spoutala boží,

zvedá se, vzpíná, soptí a stená,

jako kdo chorý po dlouhá léta

nemůže smrtí sprostit se světa,

kolkolem břehů obruba pěnná...

Od časů, slávská ruka kdy prvá

hledala tady na krb si drva,

prvně kdy v pastvu vyhnala stáda

semo na krví zmáčená lada,

blouznivě věříc lákavým hlasům,

že jde vstříc rajsky blaženým časům,

pokud tu Slovač okem svým hlídá –

od věků do věků bída a bída!

Snad ho již zraky pohledem bolí

a aby povstal, vztekem msty plaje,

zničil ty pusty, lesy a háje,

z nichžto si řežou na Slovač holí,

k tomu jíž síly stařeček nemá –

proto se vzpíná, soptí a stená!

jako kdo chorý po dlouhá léta

nemůže smrtí sprostit se světa –

kolkolem břehů obruba pěnná...

Hle, z obláčných skalin sokolů četu

jsme splašili kvapem šumného letu,

jich šedivá křidla kolem nás fičí –

ni ve vzdušných sídlech nemají klidu!

Z hnízd na horách, které z mlhy se týčí,

je vyhnaly tlupy branného lidu

a samy se v jejich doupatech kryjí.

Hoj, Balkán nám připlul na obzor právě

jak válečný koráb v celé své slávě...

Zde sokoli lidští křídloma bijí!

Kam oko hledne – skály, skály

jak černé mraky s hrůzou v klínu.

Což mrazí tělo Moslemínu,

když tuší jejich zjevy v dáli!

Od pěti set let, vždy kdy plály

v nich z jícnů pušek duhojasy,

na pěkné nebylo to časy,

vždy přišla bouře se vším děsem

a v té jen sokol chví se plesem!

Zde každé srdce, co jich tady,

za právo víry, krbu, řeči,

ty jediné své za poklady,

dá každým mžikem život mladý

i byť byl šťastný, v nebezpečí.

Ba sotva zde as prsa bijí

a sotva která v zemí hnijí,

jež pro ně, byť jen krátce žila,

kus svého štěstí neztratila.

Na této půdě, udupané

až na mlat oři válečnými,

květ lidské vůle v nevídané

životní kráse dosud plane.

Po světě vůbec s vděky svými

jen z herbářů, jež dějinami

kdys nazvali, jest trochu známý:

dětem se dává z jejich stránek

na podívanou do čítanek.

Balkánské homole pojednou kreslí

ostrými obrysy podoby svoje

v svítivém vzduchu – hle, nad ně se vznesly

kouzelných červánků křídlaté roje,

jakoby všechna krev, co jí kdy pily

pukliny skalní a rýhy té země,

vytryskla roznětem sopečné síly

vysoko v mlhavé oblohy témě.

Bože! to na horách jeví se již

komoni s ohnivou srstí a hřivou,

které si v černého kočáru tíž

zapřahá zamlklá královna noci.

V brzku již stemnělou pozemskou nivou

zrakem se probírat nebudem moci.

Vzduchové naší lodičky stín

noří se v moře houpavý klín,

který je plný růžného zlata,

jako když prudkým úpalem vedra

prerie travná v požár je zňata.

Mohutné vlny shýbají bedra

pod jeho tíží, mlhy se plíží

nade tou skvěle ohnivou plání

lehounkou chmurou modrého kouře.

Vlastního hlasu uslyšet brání

hlučivá, ječivá vzkyplých vln bouře.

Letíme, letíme – moře se ztrácí,

ve propasť obzoru střemhlav se kácí...

Na nebi hvězda první juž zkvetla,

jako na pustém po zimě luhu

první dech jara – chudobka světlá!

Východ se stmívá. Blýštivou stuhu

okolo skrání západních hor

nechalo slunce ještě na chvíli.

Půda se zvolna pod námi chýlí

v rozsáhlé pláně, tu a tam bor

černá se jako hluboká jáma,

dále však jenom step je již samá. –

Vlky je slyšet. Řevy jich lkavé

Rusii zvoní tesklivé „Ave“.

Hle, přece zem, kde réva slávské řeči

smí po své vůli svěží stonky pnout

po svatých oltářích a nezlořečí

smělosti její božích kůrů soud,

po chrámech božských Mus, v nichž co den větší

se vlní zbožných ctitelů jich proud,

po plotech vesnických, po hradbách měst

a všude volně pěstována jest.

Hle, přece zem, kde mohla vypučeti

ve těžkozrných, sladkých hroznů plod,

jejichžto šťavou možno napájeti

i vybíravých labužníků rod,

vždyť všetečné je nezhryzaly děti,

ni kozích zubů neřádil v nich hlod,

dřív nežli sluncem plně uzrály

a dnešní skvělou jiskrou zaplály.

Opona noci rychle již padá

na svahy vršin, na stepní lada.

Potoky, meze, cesty a valy,

všechno to v jeden obraz se skládá

s velikým rámcem končícím v dáli

nebeskou klenbou. – Rozhled se kalí...

Zem zamknula již svoje poklady

na neprostupné, přísné západy

a my jsme sotva tisícinu z nich

uzříti mohli na potulkách svých

a těchto záři v tajný přístěnek

přenesli kradmo: do svých myšlenek.

Chtěl probádat jsem okem zvědavým

celičký vesmír až k těm šedavým,

drobounkým hvězdám, které svitají

na nedozírném nebes pokraji,

ples, žal a touhy všechněch národů

na šírém celé země obvodu

chtěl procítit jsem srdcem, duchem svým

a nyní náhle smutným okem zřím:

že jest to chudý úděl životní,

co uštědří nám věnem lakotní

soudové boží – sotva postačí

na přehlédnutí toho bodláčí,

co pěšinky a cesty povláčí,

po kterých k cíli svojich nadějí

pokrevní bratří zvolna kráčejí. –

Ta noc jest ještě má. Nuž nežli vstane

to příští jitro všem nám tajemné,

kdy bublinou zas duše naše skane

zpět v moře věčna, z něhož v pozemné

vystříkla břehy, vzmachem duše křídel

chci zaletět v to ticho hvězdných sídel

a rozjímati o tom, co jsem viděl.

V těch výšinách, kde tělo tíži ztrácí

a „Já jsem život“ volá lidský duch,

kde neslyšeti šumot lidských prací,

kde zem se zdá jen jako černý pruh,

kde bouře, vášně přestávají zníti,

i chvály, hany zmlká vlnobití,

chci, co jsem cítil, veršem vyjeviti.

Ať ta či ona škola zve mě žákem,

jenž z jejích not se zpívat naučil

a věnčí čelo moje planým mákem,

ať ten či onen soudce poručil:

„Hle, sem se skloňte, zpěvní myslitelé,

sny tvůrčí jistě okouzlí vás skvělé!“

já nedbám na ty hrdé kazatele.

Co prsa kdy mi mocně rozehřálo

ať zármutkem, ať štěstím, nadšením,

o tom chci zpívat, byť kolem mne vlálo

i na tisíce rukou s kamením...

Já sám jen vím, proč slzel jsem kdy v taji,

proč jásal jsem kdy v teplém srdce máji,

já sám jen vím, jak zpěvy mé znít mají.

Nuž, tam k těm hvězdám poleť, drahá, se mnou!

já cítím to, že volá mě sám Bůh – –

Nebude dlouho dráha naše temnou!

A jestli časem bratrský Tvůj druh

pod tíží myšlenek se zemdlen schýlí,

než zase okřeje, vem pro tu chvíli

je na svých útlých ramen ovál bílý!