„NEZNÁMÉMU BOHU!“

Háj tmavý byl. Kol dubů starých kmeny,

šum korun v šeré výši tajně zněl,

jak proroka ret ve snu rozechvěný

by tiše divné zvěsti vyprávěl.

V těch temných kobách klenby zelenavé

jak v chrámu oltáře se bělaly.

V nich věky dávné cit svůj vepsaly,

a po světle své tužby, vzdechy lkavé.

Tu skála omšená, kol břečťan pnivý,

tu oltář s krví, ohně záplavou,

tam děti bije bohu kněz ten divý –

to věčného je boha oslavou.

Dál kráčím smuten – oltář ze mramoru!

Plá vonný oheň, zvučí jasot, zpěv,

kol v divém pohybu řad mládců, děv

tu slaví božství v reji, pustém sboru.

Teď oltáře u stupňů stojím bílých. –

Ten zlata lesk a kmentů nádhera!

Oj zvučí zvony, hudba zvuků milých,

dým stoupá vonný stromů do šera,

kněz s výše boha volá, bludným klna,

zve z pochvy meč pro boží slávu, čest,

a proti bratru bratr zvedá pěst,

a v rudé moře roste krve vlna. – –

O bože! bože! oltáře to tvoje?!

Tu nepadnu na svoje kolena.

Dál spěchám plný tísně, nepokoje,

až stanu, obětnice omšená

kde schýlila se k dubu ku starému.

Tu píseň nezvučí a modlení

se ozývá jen v dubu šumění

a v kámen vryto: Bohu neznámému!

To výkřik ze šera, vzdech dávných věků,

to člověčenstva touha odvěká,

již mnohý zaved’ oltář plný vděků. –

Však přijde věk a zas tu pokleká.

Tu brána všem je k míru ku zlatému –

tu věků slyším teskné bušení –

kdo strhne roušku temna, tušení,

kdy zajdou slova: Bohu neznámému.

Paprslek mnohý, ale světla málo;

a duch můj tesklivě se zadumal.

Za horou slunce tiše umíralo,

svit slední hájem, na oltáři plál.

Kol tichý ševel, jako citem jatý,

již šero – dne pohasnul červánek –

hle večernice! – noci skřivánek,

a tmí se – kol a kol mír, poklid svatý.

„Jest! Jest!“ duch volá z nitra hlubokého;

a zírám k nebi pohnut, v povzdechu

se vroucně modle klesám do mechu

v hvězdnatém chrámu „boha neznámého!“