Neznámému dítěti.

Táž bílá pleť, týž tváře oval,

rtů poupě sotva v rozpuku,

a úsměv, jenž se do nich schoval

a radost vede za ruku.

Ty stejné oči, plny blaha,

tak hluboké jak sladká báj,

jichž paprsk do dna duše sahá

a dává tušit sladký taj.

Týž smích, jenž jako zvonek zvoní,

zas počne, jak se zastaví,

týž vzrůst, jenž lilií se kloní,

týž celek, obraz jímavý.

Té obraz, kterou rovnu tobě

ve květu mládí skosil čas,

prsť černá na jejím jest hrobě

a v tobě soujem její krás!

Já neptám se, zda cestou žití

jí budeš, dítě, rovno též,

zda z číše krásy budeš píti,

zda štěstí na dně nalezneš;

aneb zda všední půjdeš drahou

jak bezstarostný jiných tlum,

za nízkým cílem, všední snahou,

jen všedním vzdána požitkům.

Jen dojat onou podobností

jsem utišen v svém svědomí,

že příroda v své bohatosti

se opakuje jako my.