NEZNÁMÝ MISTR.

Tak často v galeriích, museích

napsáno bývá. – „Mistr neznámý“

pod obrazem tu stává zčernalým

na rámu starém. Sladkém na jihu,

kde v duhovitých barvách odestřel

se ráj mi krásy, mnohdy moje oči

od pyšných jmen v kout jakýs zbloudily,

kde visel obraz neznámého mistra.

Tu déle jsem než před jinými stál,

v sen zapřádal se, v zatmělé již malbě

čár linií, hru světla zrakem stíhal,

ba každý tah, jímž ruka neznámá

tu štětec vedla dávno, dávno již.

A vždy jsem ptal se, proč jen zapomnění

na jméno jeho strhlo závoj svůj,

by stajilo je světu? Jakou číš

as hořkou ke rtům zvedala ta dlaň,

jež uměla tak dělit světlo, stín

v lad nevýslovný? Doby nepřízeň

či soků zášť zda list ten vytrhla,

kde on byl vepsán? Pochybností červ

snad ryl mu v nitru k dílu vlastnímu,

jež zdálo se mu, jest jen odlesk mdlý

těch vidin sladkých, které nosil v duši,

a stále čekal, v chvíli jediné

až stvoří dílo svoje mistrovské,

sám nevěda, že políbila skráň

mu Sláva již. Ó, velkých slepoto!

Snad zneuznáván, zhořkl ke všemu

a nedbal již, by zachoval svůj sled,

kde vítězili jiní dílem chudším.

Ó, zdálo se mi tenkrát, jeho hlas

že slyším, hlas tak na půl zlomený:

„Ó, což je jméno, milý Jacopo

(neb Andreo)? Jen sklíčko barevné,

jen pouhý střep, jenž zakaluje hled,

když na dílo se dívá – pranic víc.

Ten střep-li září, také dílo plá

v tvém oku skvěle, plno žhoucích barev

se zdá ti, čáru, dýchá životem

a uměním, vad žádných nevidíš

ni nedostatků, vše je mistrovské;

a nasaď sklíčko šedé, tam, kde žár

je barev, mrtvá rozlízá se šeď,

vše mdlé a chladné, nudné, bez krve

a bez půvabu. Ne, ne, Jacopo

(neb Andreo)! to skvělé sklíčko pryč

i šedivé, nač mámit lidí zraky?

Jen dílo samo stůj tu, jaké jest,

když odsouzeno bude, jistě soud

byl spravedlivý, zbožně stane-li

kdos před ním jednou, obraz promluvil

sám k jeho duši, ne to, svatý Otec

že na ramena kdys ti poklepal

neb že tvůj obraz jeden do chrámu

za znění zvonů nesli, zvuku trub.“

A hlas ten měkký, na půl zlomený

já dosud slyším – – –