NEZNÁMÝ STESK.

Neznámý stesk mou duši jímá,

po čemsi touha daleko zpět,

na dně mé duše těžce dřímá,

jako sen dávno uprchlých let –

ach, daleko zpět!

Jímá mne svadlých květů vůně,

setlelých dávno, předávno tak,

duše má po nich teskní a stůně,

chtěl bych je zřít, jak těšily zrak,

ach, předávno tak...

Po čem, ach po čem se mi stýská?

Jaké to zbledlé vzpomínky stín

probouzí touhu, uzříti z blízka,

dávno co padlo v neznáma klín?

Ach, vzpomínky stín...

Vzpomínka beztvárná jak mlha,

život v ní zanik’ beze všech stop –

přece však pro ni oko zvlhá,

tak jako pro vše, co nám vzal hrob,

ach, beze všech stop.

Vzpomínka vůně starých tisků,

jako by spala po mnohý věk,

jako by přes ni letěly v trysku

života proudy jak přívaly řek –

ach, po mnohý věk – –

Snad jsem již dávno kdys tu chodil,

překrásných očí vyhaslý lesk

života stezkami mne vodil –

a teď mne po nich zachvátil stesk?

Ach, vyhaslý lesk!

A snad mi tenkrát také lhaly,

a já jsem zůstal s duší svou sám,

zřel, jak se život šedivě valí

a jak jdu v náruč neznámým tmám –

ach, s duší svou sám!

Snad jsem již tenkrát snášet se učil

tíži a hanbu otrockých pout,

duši svou pochybnostmi mučil –

velkého lidstva zbytečný oud,

ach, otrockých pout.

Snad jsem tu žil již dávno kdysi...

Stihl jsem tenkrát života cíl?

Či jsem snad, v smrti patře rysy,

zasténal: „Kde jest, pro nějž jsem žil,

ach, života cíl?...