NEZNÁMÝ VOJÍN.

– a jmeno, domov, stáří – všecko v jednom:

neznámý vojín. Jedna drobná snítka

té třistaleté lípy. Dostavil se

v hodinu osudovou, že hlas krve

mu jíti kázal, pociťovalť prostě,

že stát se musí něco, což je nyní

tím nejpřednějším. Nevěděl snad ani,

co značí Marathon a Thermopyly,

co Morgarten, co Bastilla, co Marna, –

a Bílá Hora žila mu jen v krvi,

jak všem nám druhým: přirozený pocit

strašlivé křivdy, urážky a pomsty.

Než padl, viděl Zborov: bílé domky,

věž kostelní a vlnu stromů v sadech,

a mezmi zprotínané plochy polí,

jak u nás doma. Do ztrhaných očí

se dívalo mu červencové nebe

tak modrošedé, rozpjaté a žhoucí,

jak u nás doma. Vydech naposledy

a nevěděl, že ve chvíli té klade,

prostičký člověk, vše, co má zde svého,

oddaně za duši své domoviny.