NEZNÁMÝ VOJÍN (II.)

A přešly roky. Pohádkové změny

se náhle staly na tom božím světě:

kdo povyšoval dřív se, byl teď snížen,

pár císařů, pár králů, excelence,

hofráti, generáli – všichni padli

a jak jen spadli, lidmi být zas chtěli,

neb per se chopili a knihy psali,

jež měly koupelí být duší jejich

a prokazovat jejich důležitost.

A k cti a slávě přišli lidé jiní.

A svět se slavně těše z proměn těchto

šel kácet sochy zavržených mocných,

šel stavět nové nynějším svým vládcům,

vše s hudbou, prapory a řečňováním.

I na oběti války vzpomnělo se,

a každá obec ryla do kamene

na náměstích a návsích zlatem jmena

svých obětí.

Tak neznámý náš vojín

se dožil slávy: přišli, vykopali

tu rakev s prostřeleným tělem jeho

a vezli domů do Prahy. Už cestou

mu byly vzdány pocty z květin, řečí,

a Praha, slavná nyní svými pohřby,

mu přichystala průvod, jak kdys králi.

Do kaple radniční jej položili

a katarakty řečí a sty věnců

s nápisů vzletem přikryli tu rakev –

ký div, že neznámý náš vojín nyní

jsa jako opit celou touto slávou

ucítil opravdovou nesmrtelnost

a přestal litovat dnů svého žití,

ba, těšil se, že mrtev je a takto,

nu, slovem: spokojen byl tím svým losem.

Ba, změnilo se mnoho na tom světě –

už skoro divem, že si nepopletly

počasy roční pořadí svá stará

a neztropily, jak dí žurnalisti,

„nepopsatelný chaos“ v zemských věcech.