NEZNÁMÝ VOJÍN (III.)

Žil tedy, maje pevně zaručeno

vzletnými ústy našich výtečníků

a žurnály všech stran i život věčný

i vděčnost národa a velkou slávu.

Zvyk záhy jim a s pýchou samozřejmou

přijímal věnce, jež mu přinášely

návštěvy vzácné spřátelených států,

i řeči vyslech, cenil je a měřil,

ba, stupně vřelosti už rozlišoval,

zvlášť libuje si v bratrech jugoslavských

a ve francouzských libých zdvořilostech.

Za nocí měsíčných rád vylez z rakve,

sed na ni, údy svoje protahoval,

i prsty křupal. Prohlížel si věnce,

stuh nápisy si četl, promýšlel je,

a mínil: Tohle měla by teď vidět

má stará máma! Nebo naši ze vsi,

pan farář s učitelem! Moje sláva!

Jak Honza v pohádce! Jsem víc než princem!

(Ty pojmy matky, kněze, učitele,

vsi jeho – nebyly však představami,

smrt z duše jeho vymýtila všecko

a zbyly pocity jen... Matka, farář,

učitel, víska – všecko bylo pocit.)

No, narodit jsem se sic nedovedl,

leč umřít uměl včas a na svém místě.

A co z těch řečí člověk profituje!

Už vím, co byly kdysi Thermopyly,

co Marathon, i v dějinách se vyznám:

já přemoh vítěze jsem z Bílé Hory

a v dějepisech děti čtou si o mně –

vlast – svoboda a volnost, a já za vším,

jak říkám, štěstí člověka si najde

i po smrti.

Jen takto ležet znudí!

To stálé ležení! A musíš ležet,

ač namluvili ti, žes nesmrtelný,

sám naposled už taky tomu věříš,

leč mrtvolu jim pořád dělat musíš!

Jak zděsil by se lid československý,

kdybys tak před ním povstal z rakve svojí!

Tož dělám mrtvého. A na tu Prahu,

do ulic jejích já se nepodíval – –

A co mi brání? Zakázal mi někdo?

Vždyť máme svobodu a volnost všichni,

proč já bych nesměl vyjít, podívat se?

Mně by si troufal někdo zakazovat?

Narovnat nohy, projít se je zdrávo,

i člověk nesmrtelný chodit musí.

(Je vidno, že náš vojín dobře zachyt

i extrakt řečí nad ním pronášených,

obraty slovní v paměť sobě vštípil

a patřičně jich doved užívati.)