NEZNÁMÝ VOJÍN (IV.)

Na Staroměstském rynku leží světlo

a malý měsíc s výšin svých se dívá

na věže, střechy, na Husovu sochu,

skla oken stříbří, dumnou náladu svou

na spící město tiše rozhazuje.

Ve středu rynku stojí ten náš vojín,

je bezradný, sta otázek má v očích,

a tisíc na rtech. Mohli mi dát knížku,

Průvodce Prahou tam do mojí truhly,

vždyť člověk stojí tu jak Honza hlupák.

Ah, dobré nebe, zde jsou přece lidé!

Dva Čechoslováci jdou po náměstí.

Co je to? ptá se vojín ukazuje

na šupinatá tílka týnských věží.

To nevíte? Souhvězdí Kozoroha

je líno nosit zdoby hlav svých nebem,

tož postavilo rohy ty zde v Praze,

dí vážně jeden. Druhý dodává hned:

Kdo jste a odkud, vojáčku, jste přišel?

Já, páni, prosím, Neznámý jsem Vojín.

Neznámý vojín? Aha, možná že jste

vy bratr Švejkův? Bratra Švejka neznám,

ne, u nás nebyl bratr toho jmena.

On nezná Švejka! Vojáčku, vy zaspal

jste dvacet roků! Švejka, hochu, neznat!

Vždyť Švejk je nejslavnější voják vlasti,

skvost národa a celé republiky!

On nezná Švejka! Dobrou noc, vojáčku!

A smějíce se, jdou svou cestou dále.

Bezradně za nimi se dívá vojín.

Kam jít teď? Nikde člověka tu není.

A přece – tamhle postava se šine.

Jde člověk k němu rozvážlivým krokem,

jde, hledí na zem, jako by chtěl vstoupit

na hlavu svému lezoucímu stínu.

A mluví k němu: Když ti říkám počkej,

tak počkej trochu! Štítíš se mne jaksi –

proč, prosím? Pověz! Já ti neublížím,

vždyť jsem ti vlastně původcem a otcem –

Jde mimo vojína, jde nevšímavě,

až jeho Zdar občane! zastaví jej.

Muž vzhledne: Tě bůh, starý komisárku!

Máš přes čas? Pozor, ať tě nesebere

nějaký hvězdář. Copak provádíš tu?

Náš voják vyložil mu situaci:

že nevyzná se, že tu stojí, čeká

a že je Vojín Neznámý. No, dobrá.

Tak to ses teprv nyní vrátil z Ruska?

Moc takových je. Trefit nemůžeš tu –

a to zas moc je takových zde u nás.

My nevyznáme se v té republice,

my v Rakousku se také nevyznali.

A kam bys vlastně chtěl jít? Trochu Prahou,

já neznám jí. A jak ses ocit tady?

Z Radnice tamhle – tam já nyní bydlím.

Tak. Tam ty bydlíš. A kde jsi se napil?

No, nejež se. Jen člověk dobrý pije.

Jen spravedlivý. Piju já, ty taky.

Pojď, půjdem tudy. Máme cestu stejnou,

já na kutě a ty chceš vidět Prahu.

Pochodem pochod! Ráz dvě, uniformo!

Tak koukej: tady nahoře je měsíc,

rozumná bytost. Co už uviděla

a uslyšela pitomostí našich

a mlčí, svítí. Vidíš naše stíny?

Ten dává měsíc všem nám za průvodce,

když všecko opustí tě. Važ si stínu,

víc nežli přátel, příznivců a ženy.

Zvlášť víc než ženy. Ulicí jdem Kapří,

tak pokřtili ji. Po kaprech či Kapru –

já nevím. Vpravo vlevo zde jsou domy

počestných lidí. Ve dne vedou obchod

či sedí v úřadech a nyní leží

v postelích čistých u svých teplých samic

a šťastni jsou, neb zdá se jim, že právě

zemřela teta, po níž budou dědit,

či přednosta se libě na ně usmál,

či – co já vím, co zdá se jim tu právě.

No, vidíš, je přec štěstí v republice.

Ne pro všecky. Ne, tak daleko nejsme.

Ty ve své zamazané uniformě

a já, jenž poslední dal haléř za to,

bych trochu jasné nálady si zjednal.

Už naše stíny, vidíš, líp jsou na tom.

Teď pozor! Tamhle vzadu, kde se leskne

řad oken, to je Hrad. A ten se dívá

sem – tady vidíš, parlament náš je to,

ten krčí se zde, stále k Hradu hledí

a mezi nima teče mnoho vody,

to Vltava je řeka. Vedle Hradu

je palác veleknězův. Vojno stará,

my římskými jsme nyní lidmi zase,

víš: dobrý katolík a špatný křesťan.

A proto palác. A hned vedle Hradu.

Tož dívej se zde, pokud je ti libo,

já seberu svůj stín, je dresírován,

že za matrac mi slouží, a jdu hajat –

Všel do parčíku, na lavici jednu,

kde milenci dlí rádi za večerů,

se natah, bdící řeka šumí zdola

a měsíc shora po tvářích mu hraje

mřížovím černým třepotavých listů.