NEZNÁMÝ VOJÍN (V.)

A voják stojí tiše u zábradlí.

Oblázky stříbra klouzají si řekou,

na sivomodrém nebi netroufají

si hvězdy rozžhnout stříbrná svá světla

pro blízkost měsíční, věž svatovítská

baňatou čepici svou zdvihá k nebi,

Hrad spí až na několik žlutých očí,

a černý Petřín s druhé strany leží

s vypjatým hřbetem jako spící medvěd.

Pár černých postav spělo ostrým krokem

– vždy po dvou – v hlučných rozhovorech mostem,

pár Čechoslováků, jak hovor svědčil.

A voják zachytával trosky řečí:

– – jo, demokracie – máš diskutovat –

plíce si vymluv – dal jsem mu pár facek – –

– – jo, diskuse! Ti tak jí rozumějí:

když nesouhlasíš, vytrhnou ti jazyk – –

– – a včera večer tedy? Ona řekla:

jen bio, k cukráři a že prý potom –

A co ty na to? Řek jsem: kurvo jedna – –

– – Eh, darmo mluvit! Švejk to dobře řekl,

že na chudý lid musí býti přísnost – –

– – a vytýkají, že prý spravedlnost

je u nás slepá. Právem. Neviděla,

že tolik afér rozplyne se v písku – –

– – ta máma chudák, stará slepá ženská,

tak prosila je, kde pak! Houkli na ni

jak na psa – to je ouřad – – – – Myslíš?

Pár kilo dynamitu pod tu bandu – –

– – Jsi blázen! Tyhle holky už jsou

jak omnibusy! Klobouček dej stranou

a hvízdej na svět! – – Přešli mimo něho,

a nikdo si ho nevším. Rozmrzele

se dívá za nimi. Leč, – konejší se, –

nevědí, kdo jsem. Na západním nebi

už přitlumuje měsíc bílé světlo

a jako ospalec po nočním bdění

se chystá položit se k odpočinku.

Mdlá světla luceren teď rázem zhasla,

a hvězdy nesmělé se schovávají.

Už raní svěžest studená a voná

do vzduchu stoupá. Zbuzených pár ptáků,

jak začlo by si jednotlivě ladit

své nástroje, se ozývalo místy,

pak solisté, kos s drozdem, začli skladbu

a ze zahrad a parků do ní vpadl

orkestr celý. Modlitba snad jejich,

snad pozdrav dni, či radost ze života,

neb všecko dohromady. Nadšeně se

a s vroucím přitlumením vážně neslo

nad spící domy, ulice a chrámy,

nad stromy zahrad, nad šumící řeku

k prořídlým obláčkům na siném nebi.

I zastesklo se náhle vojínovi.

Z těch řečí lidských, ze zpěvu těch ptáků

a z velebného klidu této noci.

Na svoje přetržené žití myslil –

co být v něm mohlo – žena, děti, práce –

zábavy prosté – posezení s lidmi

a hovor o novostech z toho světa,

jak noviny je nesou – jiní lidé

a jiné řeči než byl dneska slyšel –

a jiný život, jiný život hlavně.

Ta jeho sláva! Bratr Švejk je jistě

v národa srdci také dobře zapsán – –

leč – Vojáčku, co u té vody tady?

půl zvědavě, půl s výčitkou se táže

vysoký strážník s lesknoucí se helmou.

Dívám se trochu. Neznám pranic Prahu.

Neznáme Prahu... Jak se jmenujeme?

Neznámý Vojín. Aha, takhle tedy.

A přesčasenku máte? Nemám, pane.

Nemáte. Dobrá. Pojďte trochu se mnou.

Jdou na strážnici. Policista zívá,

a vojín kráčí se skloněnou hlavou,

myšlenek oněch tíže mu ji sklání.

Zde, pane inspektore, tenhle voják

stál u vody jak sloup a hleděl do ní,

prý neznámý je vojín, přes čas nemá,

ta uniforma jeho je už z mody

a plna skvrn – tož jsem s ním nyní tady.

Neznámý vojín? inspektor dí klidně –

neznámý vojín... jak jste se oct v Praze?

Mě přivezli sem, pane. Od Zborova,

důrazně dodal. Od Zborova tedy.

A hledáte teď v Praze? Rád bych poznal

i Prahu naši, rád bych potom viděl

některé bratry – podporučík jeden

je generálem tady – Všichni jsou už

dnes generály. Včas jste mohl přijít

a jistě chodil byste nyní v zlatu.

A také Hrad a tatíčka chci vidět.

Jak? Pana presidenta? Hochu, žádost

podejte na kancelář – v osmi dnech pak

vám bude oznámeno, je-li možno

vás předpustit – Tak je to nařízeno

a taký rozkaz dán. Že nesmím přímo?

Ne, kamaráde. Docela už ne pak

v munduru tomhle. Čestná uniforma,

zahorlil vojín, pýcha má a sláva.

Inspektor podíval se na strážníka:

Já říkám vždycky, vykládá mu vážně,

že tenhle každý z Ruska, ze Sibíře,

si přines ranku. Není ovšem divu,

vždyť útrapy to byly nekonečné,

odluka od domova, úzkost stálá,

že nevrátí se domů – tahle vojna

má ranku tuhle – prst si vedl k čelu.

Ne, pane, já mám prostřelená prsa,

protestem hlasným odporuje vojín.

To k tomu ještě. Inu, chudák, chudák...

Tak na Hrad chcete? K MNO pak na to?

Snad byste chtěl si hodinečku pospat,

je trochu záhy. Ne, ne, půjdu, půjdu,

chci vidět Prahu, ohlednout se trochu.

Tak doveďte jej zase k tomu mostu

a ukažte mu, jak má jíti dále.

Bůh s vámi, vojno. Dobré pořízení.