NEZNÁMÝ VOJÍN (VI.)
Stál u té zídky před Hradem a díval
se dolů na Prahu. Ta tonout zdála
se v mlze, kouři. Věže zdvihaly se
jak ruce volající o přispění.
A slunce stoupající probíjejíc
šedivý chaos vítězně si zatklo
zář výskající na báně těch věží,
na oken skla, na plochu kalné řeky.
Užaslý vojín díval se a díval,
vznešená hudba táhla duší jeho
jak průvod k všelijakým vzletným slovům,
jež ve své rakvi na Radnici slýchal.
Vlast svobodná po třistaletých strázních...
Lid, jemuž vrátila se vláda věcí...
Den odplaty... A Nemesis ta svatá...
A Praha, vdova krásná, odstrčená...
To čacké vojsko... Zborov... Thermopyly...
Antické cnosti... Nespoutaný pochod...
A lid, jenž po vše věky žehnat bude
zde tomu reku za všecky, kdož padli
v zápase o svobodu... Chtěl by vědět
(to maně prolítlo mu k tomu duší),
jak tenhle voják Švejk moh zasloužit se
o naši vlast! Eh co? On sám tu stojí
nad Prahou, nyní on sám rek je velký,
a Vlasť – toť Praha a ty šíré kraje,
jež kolkolem se do modra až táhnou,
a lid, jenž žije zde a v městech, vískách,
daleko kolem, toť ten volný národ,
jenž svobodu má z mladé krve jeho.
Kde domov můj – zde, velké město dole
a krásná země kolem, země česká –
matičko moje – zavzlykl mu v duši
ten pocit z dávných dnů života jeho
a chtěl by mít ji tady vedle sebe
a všecky druhé – – aby sedli k stolu
té slávy jeho, ťukli číší vína
a připíjeli velikému štěstí...
Nasytil oči, rozhlaholil duši,
teď obrátil se k Hradu. Mříž a brána
a v bráně strážník: Kam pak? Kam pak chceme?
Jsem legionář, teď jsem viděl Prahu,
a Hrad chci poznat. Strážník přeměřil ho:
ta uniforma skoro jenom hadr,
na prsou skvrna, čapka pomačkaná,
obličej mrtvolný a neholený,
jen oči hoří, svítiti se zdají –
čas nejistý je, divných lidí plno,
tož strážník dal svůj dojem v tuto radu:
Tak nebavte se, jděte přes náměstí
na pět set kroků, uvidíte pěkně,
jak Hrad vypadá zvenčí, potom jděte
do MNO, kde, doufám, v kanceláři
(po kanceláři legií se ptejte)
vám jistě dají slušnou uniformu,
vždyť takhle nemůžete mezi lidi.