NEZNÁMÝ VOJÍN (VII.)

Tak v MNO se dotazoval předem

po bratru poručíku od Zborova,

jenž ovšem je teď čelným generálem.

Stráž v bráně ukázala, kudy vejít,

stráž jiná dovedla jej do poschodí,

stráž třetí ohlásila. Velký bratr

je zaneprázdněn, zato přijme bratra

generál jiný bratr. Hlásil se mu:

Neznámý Vojín, bratr od Zborova.

A se své zlaté generálské výše

zří mladý bratr na hromádku bídy,

jež před ním stojí. Prohodil cos s úctou

o bratru generálu od Zborova,

odborně o ceně se zmínil vojska,

jež sám francouzský maršal mít by nechtěl

co nepřítele v poli proti sobě,

dal radu vojínovi, aby zašel

do kanceláře legií a pustil

jej vznešeně. Ten ani času neměl

se zeptat po zásluhách bratra Švejka,

jak umínil si. Trochu rozmrzelý

opouštěl vojín bratra generála:

jiného cosi čekal od té chvíle,

i uvítání jiné, hovor jiný.

Leč něčím přece zalíbil se jaksi

našemu vojínovi mladý bratr:

svým knírkem. Půl jen knírku bylo vlastně

na každé straně hořejšího retu,

kartáček tmavý, v půli přelomený

a půlky ony posazeny pod nos.

Jen na ně během audience zíral

a že to armádní as modou nyní,

usoudil v duši. Slušnou uniformu

a deset Kč z Podpůrného fondu

mu v kanceláři legií pak dali,

a s těžkou duší z MNO šel vojín.