NEZNÁMÝ VOJÍN (VIII.)

By Josef Svatopluk Machar

Strniště lící dávno neholených

a potom knírek bratra generála

nutily vojína jít k holičovi.

Pár lidí pod břitvou, pár čekajících

tu trávilo ve družném rozhovoru.

Sed vojín k nim a čekal naslouchaje:

– – a přivezli ji tedy do špitálu,

tam plno. Nikde místečka už ani.

Co dělat? Na chodbu jí dali deku

a tak ta chudák Lazar ležela tu

po celou noc a leží ještě nyní – –

– – Ta ještě trefila to. Jen když leží.

To u nás Stránská, byl tam exekutor,

když odešel, si podřezala žíly,

tak honem na kliniku – vezli ji tam,

a tam že není příjem, není místa,

tak na německou, taky není místa,

a po Praze ji vozili tak sem tam,

až bylo po ní. – – – – To je republika!

Na jedné straně penězi se hází,

na druhé straně takhle vyhlížíme! – –

– – Jo, pane Sedma, všecko má dvě stránky – –

– – Dejte mi pokoj s tímhle vtipkováním!

Toť vážné věci. Tuhle se chtěl věšet

náš kupec. Taky přišel exekutor,

jen tak tak že ho uřízli! – – – – Co chcete?

Už všecko vrže v našem státním stroji!

Naříká sedlák, obchodník si zoufá,

ouředník vzdychá po třináctém služném,

a učitel a profesor dřou bídu. – –

– – Ostatní všecko v řetězu jde za tím:

kdo koupí knihu? Knihkupec náš říkal,

že jdou tak tak jen překládaná svinstva,

a do divadla sotva kdo teď vkročí,

i bia prázdná – – – – Jo, jo, pane Sedma,

jsme jak ta bába, která říkala si,

že čím dál tím hůř, když se ondy brala

se schodů dolů napřed hlavou, viďte? – –

– – Zas vtipkujete! To jsou vážné věci.

A když se krade, mělo by se věšet,

ne zavírat jen – – – – Však se nezavírá.

Ta jistá sorta lidí – ta se nedá

přec zavřít – – – – Tomu svoboda se říká

přec, pane Sedma. Jaká by to byla

ta svoboda, když chtěl byste je zavřít! – –

– – Vtip zase! Takhle vtipkuje se stále!

A všude u nás! Bože, co těch listů

vychází týdně! Vtipy, samé vtipy

a šibeniční švejkovina všude – –

– – Toť důkaz, pane Sedma, že nám zle je – –

Co víc a dále – neslyšel náš vojín.

Jsa oholen už, zaplatil a vyšel.

Měl v duši tíhu, jak by v holírně té

mu byli kameny v ni naházeli

a každý kámen měl tak ostré hrany,

jak by je byli schválně přibrousili,

a všechny točily se, řezaly jej,

že kdyby nebyl útěchu měl v knírku,

jejž dal si po způsobu generálském

pořídit právě, byl by nejraději

se vrátil v hrob svůj opět do Radnice.

Za tuhle vlast dal on svůj život tenkrát –

si myslil ještě, těžce našlapuje

po prachu ulic. V očích zhas mu oheň

a skelným pohledem jen hledal cestu

ven z ulic, lidí – někam do samoty.