NEZNÁMÝ VOJÍN (XII.)

Jak talíř stříbrný stál malý měsíc

nad staroměstským rynkem. Světlo jeho

na šupinatých věžích Týna tkvělo,

blyštělo v oknech starých spících domů,

v nichž tu a tam jen žluté světlo hlásí,

že bdí zde člověk. Voda hučí z dálky,

vlak chvilkou zaduní a pískne kdesi,

a černé auto letí s hřmotným vztekem

do některé z těch tmavých tichých ulic.

Přes ozářené náměstí jde vojín.

Sklopená hlava dívá se jen k zemi,

jde k Radnici a do ní. Vejde v kapli,

otvírá hrobku svoji, vstoupá do ní,

přiráží víko. Z dvaceti čtyř hodin

ztrávených v hlavě vlasti nese sobě

armádní poloknírek podle mody

a slušný šat a radost, že je mrtev.

Už nemá touhy, radosti ne jiné.

I víru ve svou nesmrtelnost ztratil,

ví, že víc není než neznámý vojín

a že je mrtev, navždy všude mrtev.