NEZNÁMÝ

Ano pane, neřek byste,

tam ten muž – teď před námi;

o recích když chcete zpívat,

zde je rek, ač neznámý.

Nevyhrál sic žádné bitvy,

nedostal též žádný řád,

měl jen dítě, jedno dítě,

ale to měl k smrti rád.

A teď slyšte: od plamene

jak se stanou neštěstí,

leží dítě popálené

ve stonu a bolesti.

„Novou kůži třeba přišít,“

praví lékař, „má-li žít!“

Lidskou kůži kde však vzíti,

můj ty Bože, kde ji vzít?

A on slyšel děcka stony

a on viděl matky žal,

ano, pane, neřek byste,

on tu kůži z těla dal.

Ale dal ji v oběť marně,

dítě zhaslo druhý den,

a on se teď vláčí světem

vychřadlý a nemocen.

Šel jsem za ním, v tvář mu pohléd,

byl tak smutný a tak bled,

jak by se v to líce slilo

celé moře lidských běd.

Ale jak se vzdaloval mi

přes pustý a prázdný most,

zdálo se mi, že až k hvězdám

postavou se zdvih a rost.