NEZNÁMÝ

Když se večer v město snáší,

každé okno uzavře,

vítr v listí zaharaší

v alej za dne napadlé,

oko třeští a ret šeptá

neslyšenou nikým věc,

tam, kde se už nikdo neptá,

stojí u vás Cizinec.

Půlnoční van shasne svíci.

Tma vás zmrazí, větrů kvil.

Těžké kroky po ulici

toho, jenž vás opustil.

Marně se však obracela

jeho touha za vámi – –

Tam, kde bolest dohořela,

přijde teprv Neznámý.

Zadržte ho, můžete-li.

Ptejte se, zda odpoví.

Jemu dosud nedozněly

temné písně záhrobí.

Pochopil snad vaši muku,

jak tak v plášti u vás stál?

Snad by vám i stiskl ruku,

kdyby mohl, děkoval!

Nevidíte jeho oči,

odvrácených v cesty cíl.

Práh váš nikdy nepřekročí,

aby vás snad poprosil.

Soucit váš už mnoho zabil.

Pohrdáním vzroste víc.

– Ztratil sebe a tak nabyl

království své bez hranic – –

Marně smutky nebolely,

neumlkl marně ret.

A co jste se dále chvěli,

on tak tvrdý přišel zpět.

Laviny hor, samum pouští,

bouře hřmící skalami:

Kořen strom kde nezapouští,

– pozbyl bolest Neznámý!

Vítr temně v střechy duje,

úpí lípa stoletá.

Jeho ruka ukazuje

v místa ona prokletá.

Směr té cesty blesky nítí,

otvírají před vámi.

Jen tu jednu touhu cítí,

ne už člověk; Neznámý!