Neznámý.

Okénko malé, sporý svit,

zas po letech je musím zřít...

Záclonou bílou zimní mhly

mne pohled vítá zavlhlý.

A provází mne za vísku –

zda ví, kdo byl jí na blízku?

Ta šťastná neví, nevěří,

že hladíval ji v kadeři.

Že líbával ji po líčku

a doprovázel v světničku,

že kreslíval jí pověsti

a hovoříval o štěstí!

Ach často jemu hledí vstříc,

však nepozná ho nikdy víc...