NEZNÁMÝ.

U stola sedě unaven jsem psal –

V tom na okno mi někdo zaklepal.

Než jsem se zved', bych šel mu otevřít,

už slyšel jsem ho kvapně dále jít.

A než jsem za ním pohleděl,

už sotva jeho krok mi z dálky zněl,

on dávno kdesi osamocen šel.

Kdo byl to, nevím. Nemoh' jsem už psát.

Mně zdálo se, že přijde zaklepat.

A počká, až mu přijdu otevřít

a přijde ke mně o samotě snít...

Kdo byl to, nevím. Myslel jsem si jen,

že poutník moh' to jíti unaven,

jejž uvítat jsem vždycky tak si přál! – –

A on se bál, že bych ho odehnal! – – –

U stola dlouho seděl jsem a psal,

a nikdo nešel, nikdo neklepal. – –