NEZNÁMÝM KRAJEM.

V závojích černých těhotná hrůzou šla Noc...

Zbloudil jsem v duše své neznámém kraji...

daleká smutku jen rozrytá pole,

hluboké zející bolesti rokle,

průvody, viděl jsem na pustých hradech

duchů, již vlekli se z Minula klínu –

prchal jsem ze síní zbořených – z koutů.

Ohlasy vstávaly vzbuzené kroky.

Kol tůní zoufalství bloudil jsem černých,

v zelených děsu a studených svitech –

Na kraji vyvstalých, zamlkých lesů

klesl jsem – příšerných, tajemných šílenství lesů...