Nezoufej.

Když valí bol se na tě s temných chmur,

a hrozí pohltiť ti celou duši,

když proniknuta želem útroba

pod tíhou tisícerých muk se kruší,

když lidský nerozum neb zlosti šíp

v tvé srdce žhavých jizev metá rány,

že roní krev, jež mísí v slzu se,

i chvějíc kormoutí se ňader stany,

když sama bratř tvá, kterou v hrudi své

jsi kojil celým pokladem své lásky,

ti v slepé vášni splácí nevděkem,

a záštím ryje do duše tvé vrásky –

tu perutí se z kruhů rmutných vznes,

leť duchem v stanů hvězdných světlé říše,

vnoř v moře nekonečnosti svůj um,

do tajin věčné pravdy vnikni skrýše;

i stichne bol a s ducha skane žel

před ohromností myšlenek těch tváře;

v nich najdeš síly nové čerstvý zdroj,

i rozpučí zas srdce v novém jaře.