NIC.

Spousty mocně v různo hourají

bezradně; kapky střásá šustot sychravý.

Až k jádru těžce rozčísne se vějíř

a s něho vyjí zobracené ruby

hadříků sesinavělých.

Jak krásno býti opuštěn,

když bez útěchy bouří zeleň mokvavá,

když zevní svět se změní v nitro mé.

Když dlouhé, tmavé, dobré, beznadějné

kyvy mass mi přisvědčivě dají

útulnost mrákotného domova.

Nebo když ve všem vůkol prázdná tuba větru,

fučení zředěného pruh; a nicota

stojí mezi dětsky tenounkým

a vyšeptale temným tonem souběžným

jeho linky hoření a dolní.