NIC A NIKDE

Na nebi mračném měsíc bledou září plaje

a hledí mrtvým zrakem v zasněžené kraje,

jež mizí v šedé mlze v nekonečné dáli,

kde stromy tmí se, jak by příšery tam stály.

Mlha v obrazy se staví – rostou – zas’ se hroutí –

a pustou plání v černých chmurách cestu pnouti

se žití svého zřím, jež mizí v husté noci – –

Jsem samoten a opuštěn, jsem bez pomoci...

Mé nitro v prázdnu chvíc se nazpět touží k chvíli,

kdy věřil pevně jsem, že k jistému jdu k cíli,

kdy s důvěrou jsem volal: „Vyslyš mne, ó Pane,

nechť tvojí milosti květ bílý v hruď mou skane“ – :

než dálná nebesa jen echem dutým zněla

a slza zoufalství se v mojím oku chvěla...

A život můj... a život náš... to fráse pouhá

a chvíle hříčka, která hyne hnusně zdlouha.

Ne boj a vítězství, však klam a odříkání

se v žití tom, na něž tak pyšni jsme, k nám sklání:

a marně chci... a marně chceme uniknouti

své sudbě prokleté a k metám vyšinouti

se vzdáleným a vítězné si věnce víti:

kdy u cíle se mníme, vše se v propast řítí,

že ptáme po metě se, kam nás osud šine,

kde noha naše znavena si odpočine...?

A sinou plání mrazný vítr temně skučí,

v němž „nic a nikde“ jako mořský příboj hučí.