Nic a všecko.

Kdys v dobách mládí, smělé děcko,

jsi od Osudu chtěl mít všecko;

po letech nedoufaje víc

od Osudu již nechceš nic.

Kdys jásal jsi a nyní kvílíš,

teď nechceš nic – dřív chtěl jsi příliš,

tak nevíš sám, co pravda, báj; –

jest za vším v žití jinotaj.

Nic nebo všecko sny jsou dětí;

kdo moudrý, vybere si třetí,

rád, spokojen, když rozum, cit

z ničeho, všeho něco chyt’.

Tu Horácova stará rada

tě měkkou přízí obepřádá;

též já jsem smával se jí dřív,

než přísným prstem Osud kýv’.

Vše nemůžeš mít, dost a mnoho

dá Osud již, měj radost z toho,

a dá-li ještě méně přec,

nechť hořkou moudrost na konec!