Nic nelkej!

Ne, nelkej, že jest nám se rozejíti!

Sám Bůh to byl, jenž nepřál tomu štěstí,

dal kříž nám trudný – pomoz mi jej nésti

přes pustá lada ztraceného žití.

Šíp jeden letěl, potkal srdce naše,

jej osud pustil s nechybného luku.

Či měl snad srdce jiných skláti v muku,

a my se před ním ukrývati plaše?

Ach nebe ví, že rád bych bolest tvoji

k své přidal – chtěl bych stokrát umřít za to,

neb za svou lásku trpěti je svato,

já korunou bych obdařen byl dvojí.

Věř, žal i štěstí z nebes toků prýští,

Bůh váží srdce na své váze velké;

kde nalezne je lehké, mdlé a mělké,

tam štěstí donese v ně vlna příští.

Než kde jsou srdce hluboká a silná,

tam bolest vloží – muka rány vlastní,

jež neocení, kdo jsou tady šťastni,

a srdce ta jsou s jeho nerozdílná.

Krev jedna čistá, svatá všemi proudí,

jich touhy ctnosti jen a lásku pěstí,

jsou soudci těch, kdož zvolili si štěstí,

však dříve již se smilují než soudí.