Nic víc!

Jen slunce paprsk zlatý,

s ním v srdce trochu těchy,

přes útrapy a ztráty

by jak přes měkké mechy

šlo lidstvo nohou zmdlenou

na přístav doufajíc:

chci v píseň roztouženou –

nic víc!

Jen modrého květ zvonku

a jednu růži k tomu,

by tiše dál až k sklonku

vždy v stínu starých stromů

ve poesie jaré

květ plný sklánějíc

vstříc tlouklo srdce kráse –

nic víc!

Jen krůpěj sladké přízně,

jež v očích ženy leží,

a v odvet každé trýzně

smích děcka mého svěží,

když mrak pouť slunce krátí,

zas doufat na měsíc,

vždy moci milovati –

nic víc!