NIC.

Jsem hřbitov, kam se hroby staví řadou,

jsem hrob, kam rakve lehají si v stín,

jsem rakev, v kterou andělský prach kladou,

jsem prach, jenž padl v nekonečna klín.

Jsem bez konce, jsem to, co není ničím,

jsem símě, spadlé v prach tvůj náhodou,

jsem drobný puk, jenž z toho prachu klíčím,

a hřbitova jsem živou lahodou.

Jsem list a kvítek, jenž se vzduchem chvěje.

jsem prášník, který zúrodní ten květ,

jsem plod, jenž chvilku ve slunci se směje,

jsem zralosť jeho, mžik, v němž sletí zpět.

Jsem hniloba i volné rozpadání,

jsem prach, jenž ve formu byl zakletý.

Tíž, jež k tvé lebi hrobní kámen sklání,

jsem to, cos ty, ó, věř to, já jsem – ty...