Ničím a – vším.

Moje paní, moje paní,

Vy jste ke mně přišla s jarem,

jeden květ a jeden sladký

úsměv dala jste mi darem.

Jeden úsměv, který stačil

vyzlatit mou duši celou,

jeden květ, jenž zbudil v srdci

touhu dávno odumřelou:

Touhu dýchat, myslit, cítit

pro jedinou bytost drahou,

touhu, žíti pro ni tělem,

duší, myšlénkou i snahou.

Touhu obětovat sebe,

rozum, vůli, cit i vlohu

s radostí a se zápalem,

s jakým obětujem’ Bohu.

Býti úsměvem i slzou

její bolesti a snění,

výkřikem i tichým vzdechem

radosti a roztoužení.

Prachem, po němž ona šlape,

prázdnem, její smích kde zvoní,

nebýt ničím na té zemi

pro sebe a vším být pro ni!