NICOTINA.

Hnědá Sylfo jako list,

jehož dým jest duše tvoje,

v tomto dýmu nech mne číst

zapomnění a smír boje,

modravé jak amethyst

kolem proudí mráčků roje,

v Lethy zdroje

pohrouží mne do úkoje...

Co mi bouře hluk a svist?

Snad se klamu. – Mír a klid

neneseš tak v líném zraku,

spíš snad pomoc, přestat žít,

ujít z tonoucího vraku,

s tupým klidem blaho pít,

vznášeti se bez rozpaku

v dýmu mraku,

ponořit se do zázraku,

kde přestává každý cit.

Subtilný kýs démon, viď,

soucitu pln k bídě naší,

šeptá lístku: Chyť jen, chyť!

modrý dým ať výš se vznáší,

v opojnou se shrne síť

u skrání, bol dál z nich plaší,

ku rubáši,

zoufalství kde zvolna raší,

sladkým dýmem spřádej niť!

Síly nemáme my dost

skončit, co nás trápí, rázem,

a bol hlodá jak pes kost,

výčitka se plíží plazem;

v bázni plaché na věčnost

s ohněm v mozku, v žilách s mrazem

zříme na zem,

nad hrobu se octnem srázem,

dým tvůj vzdušný dál je most.

Hnědá Sylfo! Moderní

zbrani slabých, sáhnout k dýce;

snové klidu nádherní

s dýmem táhnou houpajíce

tak se luzně, důvěrní,

spusť své fialové kštice

víc a více,

vzývám tebe do třetice,

tobě v česť má píseň zní!

Je-li všecko v světě jed,

sláva, láska, velké chtění,

křídlo ducha, abys vzlet,

v hlubší kles pak pokoření,

hnědá Sylfo, nad samet

vonných tvojích políbení

věru není,

nebo ty jsi sladké snění,

drsná skutečnost je svět!