Nietzsche v západu slunce

Jedno přání ještě jsem měl: vidět tělesným okem

kraj, kde v brunátných vodách se koupe strmící azur,

nuzné zřít pasáky koz, k nimž věční se snášeli bozi,

tančících terčů též archipel shlédnout. Zřít, uvidět, spatřit...

Ach, ale neshléd jsem já, ale byl jsem shlédnut. To Gorgo,

Hellady stvůra, jež vzlétá tam nad domem nepravd a mátoh,

ledově utkvěla na mně a kalnou tíhou svých důlků

znehybnila můj krok a strhla představ mých rozmar

v ponuře ztrnulý rej, který jí, jen jí se má klanět

v pózách na kámen ztuhlých. Teď vidím zas – vidím – ba vidím,

kterak ty pitvorné oči se do mých vpíjejí zraků,

přitahovaných v prázdno. A tuším i cítím, ba hmatám

kruh, jenž kol mé hlavy se svírá jak vířením hadů.