Nikdo!

Měsíc svítí.

Ale co se děje v duši bez naděje

i když měsíc svítí, kdo ze šťastných cítí?

Nikdo!

Hvězdy hoří.

Avšak osud boří i když hvězdy hoří

a kdo ptát se může, vadne-li i růže?

Nikdo!

Rosa padá.

kdo však z lidí tuší, co se v kterou duši,

když tak rosa padá, za myšlénky vkrádá?

Nikdo!

Vítr táhne.

Ale kdo to vidí, zda si někdo z lidí,

když kol vítr táhne, mrazem k srdci sáhne?

Nikdo!

Hvězdy hasnou.

Modlitbu však hlasnou, když i hvězdy hasnou

třást se noční tiší, kdo as, kdo ji slyší?

Nikdo!

Půlnoc kvapí.

Ale kdo si všímá, zda, když všecko dřímá

a když půlnoc kvapí, zrak se v slzách stápí?

Nikdo!

Rosa chladne.

Květ však také vadne i když rosa chladne,

a kdo v zázrak věří, že jej k žití zčeří?

Nikdo!

Noc je tmavá.

A květ opadává i když noc je tmavá,

kdo však srdce vzkřísí, na nitce-li visí?

Nikdo!

Noc je děsná.

Kdo však může říci, že to srdce tlící

noc, ta černá, děsná, ve své hloubi vtěsná?

Nikdo!