Nikdy!

Svých pyšných nadějí jsem lustry zlaté zhasil

a smutku černým závojem i srdce stěny

jsem zastřel – chrám, jenž od Boha jest opuštěný

a není Messiáše, jenž by ho víc spasil.

Snů měkká ruka na mou víc se nepoloží

a teplo její žilami se nerozleje,

zvon tepen mraky kol víc v dálku nerozvěje

a dumat nebudu víc lásky u podnoží.

A citů sladkých do lázně víc nesestoupím,

kde vonných mýdel růžová se pěna ssedá,

v par musselin má bolest zahalit se nedá:

ten krve květ já ze svatyně nevyloupím.

Do sadů tichých rozkoší juž nezabloudím,

kde sněžné růže zkvétají jak z liljí běle

a lilje nachové jak růže zkrvavělé,

rtům úsměv sinalým víc nikdy nepřiloudím.

Jdu v soumrak! v který kraj já více juž se neptám,

své oko zrosené víc k hvězdám nepozvednu,

zda k půlnoci blíž mám, či juž se šeří ke dnu,

plá zora na vrších – v dík slova nezašeptám.

Ó dětství chlumy, kam víc juž se neobrátím,

kde obraznost plá červánků zář na východě,

k tvým břehům drahým běh své neotočím lodě,

v tvé nivy bujně kvetoucí se nenavrátím.

Dnů řadu, jež mi zbývají, já chladně svážím,

na vahách resignace, kam je kladu přísně,

juž neokusím sladkostí víc z pláství písně,

svých tužeb žár ve vlnách rytmu neovlažím.

Ať prach můj zaletí až ku věčnosti bezdnu,

můj zasmušilý duch se více neroznítí;

jsem jako puklý zvon, jenž dá se ještě slíti,

však tón tvůj ztracený – ó srdce – nenaleznu.