Nikdy dosti!

Jen stále v srdci, na rtech jméno svaté –

ó jméno Vlasti mějme s horoucností!

Té naší lásky vroucí, přebohaté

k ní nikdy nebylo a není dosti!

Vždy více dala nám, než kdo jí vrátil!

I děti ztracené svou něhou chrání,

jest věrna, nechať syn jí víru zvrátil,

když klnul jí, má proň jen požehnání.

Odpouští bratřím, již ji zaprodali,

všem otvírá svou náruč ku smíření!

Ó klekněme! ať zrak nám slza kalí!

V nás nikdy, nikdy dost k ní lásky není!

A kdyby za ni krev svou prolil v boji

a na hranici spálit spěl své kosti,

ó kdo smí hrdě vznésti hlavu svoji,

kdo říci: Matko! učinil jsem dosti!?

A kdo by věřil, že již dostál cele

k ní svojí slastné, horující tužbě,

že dost již v náruči jí okřál vřelé,

dost blaha poznal v její svaté službě?

Kdo dost již cítil, jakou rozkoš sladkou

zdroj nehynoucí lásky její line?

Ó věz, jak Vlasť tvá umí býti matkou,

když dítě vyvolené k srdci vine!

Ó spějme k ní a nesme duše vzňaté

jí každým dechem v oběť oddanosti!

Vždyť v nás té lásky k matce, k Vlasti svaté

až posledním jen dechem bude dosti.