Nikdy jsem nebyl domýšliv

Nikdy jsem nebyl domýšliv

a šťasten byl jsem v lesích jen,

když v sebe jal mě věčný div

a já s ním splýval v jeden sen.

Pak přišlas ty, mně souzena

pro nejkrásnější báseň mou:

leč, příliš pozdě zrozena,

svou opovrhlas úlohou.

Nikdy jsem nebyl domýšliv,

štkal jsem jen strašnou radostí,

když nabídlas mi rtů svých div

o nevýslovné sladkosti.

Teď z básně, o které jsem snil

po těch pět sladkohořkých let,

mně červ jen marné vášně zbyl

v srdci, jež musí zkamenět.

Nikdy jsem nebyl domýšliv,

a kdybych mohl doufati,

že v moci mé je taký div,

že toho, toho třeba ti,

klekl bych, nohy objal ti

proslzenýma rukama

a nepřestal bych prositi:

Buď, lásko moje, znova má.