NIKDY JSEM NEBYL TAK SÁM

Ty jsi a já už býti přestávám.

V zahradě stanul jsem, růžové cizím jitrem.

Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám,

ty blesku poslední, jenž prorážíš mým nitrem.

Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám,

ty, která přicházíš, když já už jdu a mizím.

Vichření vlasů tvých pohledem objímám

a mladou vůni rtů v stárnoucí srdce sklízím.

Z úst pootevřených vykvétá divoce

tvůj úsměv, leknín v sametové tůni.

Jiný měj polibků tvých sladké ovoce,

mé prázdné srdce je naplněno vůní.

Na starý domov dětství vzpomínám,

na jabloň mladou v pavučinách ticha.

Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám,

stavení staré, jež vůni jara dýchá.

Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám,

nikdy jsem neviděl tůň rozkoše tak zblízka.

Na horké noci podzimní vzpomínám,

kdy růže omdlévá a na časy se blýská.