NIKDY SPÁT!

Den za dnem se zvolna šine

jak za vlnou vlny spád,

od naděje spěcháš k jiné.

Co tě vábí? co ti kyne?

Srdce mdlé dí: „Půjdem spat!

Vrať se v dětství naposledy,

v růží dech a lípy chlad!

Kde ten čas, kdy měsíc bledý,

jak šel z mraků na výzvědy,

zřel tě v klínu báby spát?

Pozděj myslil’s na umění,

vlnu rhytmu, citů chvat.

Teď se chýlíš k podjeseni,

a tvé dumy a tvé snění

s vlaštovkami půjdou spat!“ –

Však z té tváře, jež se chýlí

ke mně a chce vše mi dát,

cosi prosí, volá, kvílí

hněvem obra, pláčem víly:

Nesmíš, nesmíš, nesmíš spát!

Láskou musíš povstat k žití,

láskou musíš k činu vzplát,

perlu, již tvé srdce cítí,

vrhnout v času vlnobití!

lidský duch též nejde spat!

Na tom ohni, jejž jsi vznítil,

také jiný chce se hřát;

ať jsi louč neb slunce chytil,

stačí, abys v boj se řítil,

křísil, budil, nedal spát.

Kdo tou poutí beze směru

první uzří zoři plát?

Neptej se! jdi dále v šeru,

hledej pravdu, boží dceru,

padni! – ale nechoď spat!

Bůh sám zmizel v času moři,

nikdo neví, jak ho zvát,

víme jen, že žije, tvoří,

v přírodě plá, v srdcích hoří –

a též nikdy nejde spat!