NIKDY VÍC...

Že nikdy víc – to nelze srovnat v duši,

že nesejdem se v žití nikdy víc –

má touha znikne prázdnotou kdes v hluši,

a ztichne srdce na Tě čekajíc.

Už přešlo léto, v záři blýskavic

je duše zemdlena, noc blízkou tuší –

jak toužně na Tě čeká, marno říc’!

Ty klidně spíš, a nic už nevyruší

Tvůj svatý klid – té noci kráčím vstříc,

jež kol se kupí, tepny moje buší –

a nemohu to chápat: nikdy víc!