Nikola. (II.)

Často taký smutek rukou lednou

přejel opálené jeho čelo. –

Večer byl a pozvolna se tmělo,

mlhy houpaly se v šerou dáli,

když hnal stádo k domu svému jednou.

V dálce viděl ještě za hor skály

zapadati teskně slunce zlaté,

krotě myšlénky jak oře vzpjaté.

Dnové dávní sluncem se mu zdály,

jež se v moři porobenství sklání.

Když jej taká můra žalu tísní,

ulehčí si jenom bujnou písní.

Nikola jak volné ptáče pěje,

jako volné ptáče v tichém mlází,

o Lazaru, o nešťastném cáru,

opěvuje na Kosovu děje.

V ústrety mu Turek Osman vchází,

jako posedlý se jemu směje:

„Nezpívej mi s takovými plačky

o Lazaru, o nešťastném cáru,

malicherné, lživé povídačky.“

V Nikolovi bouří se krev mladá,

slovo jedno druhé vede k sváru,

slovo třetí ve tvář metá hanu,

s čtvrtým ruka sahá k jataganu,

s pátým Turek: ubit k zemi padá.