Nikola. (III.)

Jde noc mlčením svým kraje děsíc.

Hvězdy jasně svitnou na obloze,

širou plání rozhlédá se měsíc,

k předu chvátá na stříbrném voze. –

Halen v závoj bledých nočních chmur

opouští již junák otcův dvůr.

Do uzlíku svázal chudý šat,

poceloval čelo šedé matky,

vráskovité čelo, vyšel v chvat

z rodné jizby, milované chatky.

Pod skalami, jež se k nebi tyčí

jako malé hnízdo vlašťovičí,

přilepená stojí chudá chata,

okny svými do oudolí zírá.

Lesku nemá stříbra, ani zlata:

zlatem pouze je ta Jela sirá,

stříbrem šediny jen kolem skrání

otce kmeta, který dítě chrání.

Jest jak dub... A jako jedle

štíhlá, ztepilá a krásná vedle:

dítě jeho půvabná to dcera.

Na okénko její ťuká kdosi

za tichého půlnočního šera.

V kadeřích se leskne krůpěj rosy,

a krev v žilách jeho mladých pálí,

vášní rozhárané jeho zraky

svítí jako hvězdy tmavou dálí.

„Nikolo můj, ty to a tak pozdě,“

vece Jela vrátka otvírajíc,

„nebojíš se? Noc bdí pod oblaky,

šakal k lupu probouzí se v hvozdě.“

„Nejsem, Jelo, plachý v poli zajíc

a přec jako tento prchám v skrýši,

v hory utíkám se pro jistotu.

Poslal jsem já Turka v mrtvých říši,

pomsta na mne jatagan svůj zvedne.

Nebudu již pásti stáda skotu,

nepřijdeš ty ke mně za poledne

píci přinášejíc mojí sivce.

Nebudeme u studánky pěti

o Marině, leporostlé dívce,

o Stojanu, milovaném hochu.

Vpočten jsem v ty srbské země děti,

které nezapřely lásky trochu,

které za té země pahor holý

bojovati, umírati volí.

V dál mne pudí srdce touha ručí,

tamo Nikola si zahajdučí.“ –

Pod blankytu nebes tichým krovem

těšili se milujících slovem,

jak dvé ptáčat vyplašených z mlází.

Hle tu otec z chaloupky k nim vchází:

„Děti, noc se k ránu skoro sklání.“

A když slyšel, Nikola kam kráčí,

peníz poslední mu podá v pláči,

otecké mu dává požehnání:

„Jménem Boha Otce, Boha Syna,

Boha Ducha jdi mi, dítě, v dáli.

Bedra světa těžká tíží vina.

Opustili nás jak ptáci skály,

v které vlny moslemínské buší,

pomocné nám nepodali ruky,

s lhostejnou a nepokojnou duší

utužili ještě naše muky.

Velký žal náš, větší ještě víra,

že si pomůžeme někdy sami,

zvítězíme jistě nade klamy

pod ochranou vládce všehomíra!“

Objal juna vetchou paží kmet,

rozpálené jeho líbal čelo

a tak šeptal v pláči jeho ret:

„Nebledni, má podjesenní růže,

hvězdo nocí mých, má snivá Jelo.

Dříve vlast, pak žena volá muže!“

Jde noc mlčením své kraje děsíc,

v dáli tmí se pobalkánské chlumy,

čela jejich plná truchlé dumy

rtoma sinavýma líbá měsíc.