Nikola. (IV.)

Stojí Balkán, stojí jako sivý kmet.

Přede mnoha věky oněm’ jeho ret,

čarovný květ mládí jeho sprch’,

povyhasla jasná oka zora.

Podle vrchu nebetyčný vrch,

podle hory nebetyčná hora.

Blesky boží, rozlícený příval

rozbrázdily dumná čela hor.

V rokli pod Tuganem teď se skrýval

někdy proslavený Ďugův sbor.

Byltě Ďuga, sokol sivosivý,

v květu síly, na výsluní mládí.

Na skálu-li zased’, Turek divý

před ním jako vyplašený pádí,

jestli křídly zamáv’ jako vesly,

čety Turků na kolena klesly.

Shromáždil on časem kolem sebe

četu, jež se nikdy nezalekla.

Mohl říci: „Přineste mi s nebe!“

Odběhli a přinesli mu s nebe.

Mohl říci: „Přineste mi z pekla!“

Odběhli a přinesli mu z pekla.

Jednou jenom Ďuga chybil v žití!

V oči, z nichž se střely klamu řítí,

pohled’, zapomínal na noc, na den,

zamilovav sobě kadeř tmavou,

sněhobílou ruku, svěží líce,

svého nedbal díla víc a více – – –

chybu splatil mladou svojí hlavou,

jak to vypravuje hajduk Mladen.

Zradilo jej licoměrné dítě,

lapili jej Turci v svoje sítě,

hlavičku mu sťali porubanou,

na kůl postavili nade branou.

Pod skalami, kde se křídla hrůzy

šerošerá ve tmě noční chvějí,

Ďugy nešťastného smutní druzi

v sboru rokují a rozprávějí.

„Hanba četě,“ hajduk Dorďa vece,

„která nad neštěstím lká a pláče,

větší hanba, když z tak bídné klece

neunesem – třeba mrtvé ptáče!

Porokujme nyní, bratří, spolu,

hlavu Ďugovu jak sníti s kolu!“

Přemýšlejí, rokují a radí,

čeho třeba k odvážnému dílu:

zdali třeba užiti lsti hadí,

nebo volit násilí a sílu.

V tom se shodli: „Kdo chce býti naším

vůdcem, vykoná ten smělý úkol.“

Klidno, tma a děsné ticho vůkol.

„Já se takou prací nezastraším,

vykonám ji s vámi kdykoli!“

ozve se hlas silný z nedaleka,

hlas to vášnivého Nikoly,

který hledal, až tu našel četu.

Pozvedly se jatagany v letu,

obklopili hajdukové hostě:

„Kdo jsi, co zde žádáš v také chvíli?“

Nikola jim vypravoval prostě,

kdo jest, odkud, k jakému jde cíli,

nabíd’ rámě jim a mladé síly;

v roklině, jež černé skály stíní,

na jatagan, na kříž přísah’ svatý,

žíti, umříti že s četou míní.

A než třikrát slunce pablesk zlatý

za Tuganem zlaté pozved’ čelo,

Ďugova již hlava v čestném hrobě.

Marně deset pašů přemýšlelo,

kdo by k také odvážil se zlobě?

Nikola již vůdcem v této době.