Nikola. (V.)

Jako bystré řeky kvapná vlna

Nikolův se život v horách vleče.

Je to dráha nejistá, a plná

útrapy a divné nebezpeče.

Třikrát za den Turek hrozně klna

na rukojeť krvavého meče

sahá, k proroku se modlí svému,

aby věrných vyznavačů tému

rusou vydal hlavu Nikolovu. –

Slunce zapadá a vzchází znovu

zvěstujíc, že ještě nad Balkánem

smělý hajduk Nikola je pánem.

Jak ta hlava jenom klesnout může,

když ji jako chranná peruť v tají

modlitby a prosby oblétají,

když s ní na listnaté lehnou lůže?

Láskyplné prosby vnadné Jely

od obrazu svaté Boží Matky

vylétají do hor z nízké chatky,

aby nad ním peruť rozestřely.

Sama časem smutná Jela na hor

týmě stoupá, kam ji s touhou volá

drahý milý na lesnatý pahor.

Ó, těch sladkých, tichých nočních chvílí!

Kdo jim ubrání se, kdo jim zdolá?

V teplém hnízdě zalká ze sna ptáče,

kol noc mlčí, vítr v kmenech kvílí,

nad svobodou slovanskou to pláče.

Často v ruce držíc svěží kvítí

Jela Nikolovi v snění vece:

„Slavíka dnes pustila jsem z klece,

vždyť tak smutným v zajetí se cítí!

Za odměnu v podvečeru z křoví

zazpíval mi takou píseň něžnou,

že jsem snila, jak by naše štěstí

slnilo mne perutí svou sněžnou,

jak by unášelo mne v svět nový,

plný zlatých bájí, růžných zvěstí.“

Junák opřen o kovanou pušku

v kadeřích své milé rovná stužku,

zadumán a s něhou snivou poví:

„Nemluv: naše štěstí. – Sice zmizí

jako v podzim slunko růži svěží,

jako plaché ptáče v kraje cizí,

jako hravá vlna od pobřeží.

Nevrátí se, zvadne jako kvítí; –

nejlíp, když je lidé jenom cítí.“

Kdybych o té lásce srdci dvou

dopěti měl zpěv a píseň svou,

hvězd bych nebeských se musel ptáti,

šera večerního, tmavé noci,

která jako starostlivá máti

okouzluje ve své čaromoci;

větry zavolat bych musel znova,

které ovívaly zápal lící,

které rozvívaly sladká slova,

které probouzely v blahu snící

k nové slasti, v nové opojení. –

Bylo, bývalo a není, není...

Marně Nikola dnes s holé skály

do modrava upírá zrak smělý.

Nevidí ji nikde v siné dáli,

nikde šat se její nezabělí,

ni zvuk známý nezalétá k uchu.

Před zrakoma divné zjevy stály.

Jak jen zaplašiti teskno, tuchu,

Nikolo můj, jež se valí na tě?

Dál se díval po chmurné nivě

v bázni, ustrašen a úzkostlivě,

spatří-li ji v poli, nebo v hvozdě?

Noc již tmavá; pozdě bylo, pozdě,

když zamířil k milenčině chatě.