Nikola. (VI.)

Na omšené, rozervané skále,

nebo někde na vysokém stromě,

kamo lidské oko nedohledne,

tiše sedává prý někdy ve dne,

osud lidí pozoruje stále.

A když za večera nenadále

šerá hrůzonosná křídla zvedne,

kam zamíří – běda v onom domě.

Kdo že sedává a kde že běda?

Nepovíš to, brachu, dobře věda,

pocítíš to časem lkaje, slze.

Nikolo, zda viděls na té skále,

jak se křídla zvedla nenadále

a jak příšera ta mizí v mlze.

Neštěstím ji smutní lidé zovou. –

Spěchá junák plání kamenitou,

pot mu padá na tu půdu sytou

krví, sytou bohatýrskou krví.

V těžké hlavě duma rodí novou

dumu, plaší druhý obraz prvý,

druhý obraz plaší obraz třetí,

a vše v zapomnění moře letí.

Jen ten obraz čarokrásné Jely

v temnu myšlénkovém hvězdou svítí...

vábí, jako na lučině kvítí.

Krásná tvář, v niž ani bědy, žely

nevryly svým nenasytným spárem

nejmenší té stopy utrpení,

plane, hoří, pálí velkým žárem,

v němžto známky hříchu znáti není.

Božství z něho mluví, které dřímá

v nás a kterým lidské pokolení

v bouři dějin za dob velkých hřímá.

Nikolovi večer prolet’ myslí,

kdy si spolu sedli pod kmen svislý

stoletého dubu, večer, kdy ji

přivil k sobě jako dítko matka,

kdy si hráti chtělo s hroznou zmijí.

Onen večer, kdy ji plaše, skrytě

řekl jako dítě: „Miluji tě.“

Říkávají, že prý z šťastných lidí

mnohý andělíčka strážce vidí,

jak si nad ním v nebi s druhy hraje,

jak v ty předaleké zírá kraje,

kde dlí duše, kterou stále chrání.

Nejšťastnější prý to v žití chvíle.

Nikola spěl kolem holých strání,

bral se, aby brzo dostih’ cíle,

viděl, přes kamení klopýtaje,

zlaté nebe a v něm lásku svoji,

lásku v andělíčka proměněnou.

Ručka, kterou líbal v sladkém znoji,

šíje, kterou v štěstí objímával

čelo úbělové, lící růže – –

Kdo to štěstí, kdo ten blaha nával

líčiti a vylíčiti může?

Suché květy z uvadlého vínku

opadají, oprchají, spadnou – –

Nikola zří v svoji duši chladnou

jako ten květ padat upomínku.

Upomínku? Vždyť ty květy kvetou,

nyní rozvity tak vábné, svěží. – –

Plání nekosenou, neposetou,

dobrý jonák nejde, ale běží.

Došel... došel... došel... doběh právě.

Proč jen bledne líce, proč jen mladá

ruka chví se, slza z oka padá?

Věru při každičké hrozné zprávě

junákovi nemá blednout líce,

nikdo nemá vidět jeho slze.

Jsou však chvíle, kdy i junák pláče!

V ranním pološeru, v lehké mlze

vyplašené poletuje ptáče. –

Stěny příšerně se černajíce

jsou v té mlze jako tmavé rysy. – –

Tady stála, tady stála kdysi

jejich malá, roztomilá, chatka.

Padá v mladou duši jinovatka;

ne ta, která balí stromů snětě,

ale která žalem otravuje

lidská srdce po širokém světě. – –

Proto junákovi líce blednou,

proto chví se jeho ruka mladá,

proto z oka horká slza padá.

Upřel zraky v dálku nedohlednou.

Neuhlídáš tamo, milý brachu,

kdo tu včera plenil beze strachu,

kdo tu hoře zaséval a žely.

Nevíš, že kol Turci včera jeli?

Kamo přijdou, hochu, kady jedou,

bývá vidět příšeru tu bledou,

která jindy na omšené skále,

nebo někde na vysokém stromě,

kamo lidské oko nedohledne,

tiše sedává prý někdy ve dne,

osud lidí pozoruje stále.

Černá, stěna v temno hrozně zeje,

neštěstí snad dosud sedí na ní.

Nikola si čelo přejel dlaní;

nevědomě řekl: „Kde je, kde je?“

Neštěstí či jiného cos míní?

Vběhne tam, kde černá stěna zela –

kouř se dosud valí malou síní.

„Kde je, kde je,“ volá, „Jela, Jela!“

Ach, to po katansku srdce drtí,

ba tu život válčí s krutou smrtí.

Na pažitu chladném v pustém sadě

našel Jelu – mrtvé, chladné tělo.

Nad ní matné oko hvězd jen bdělo,

strážcem bylo obnažené vnadě,

obráncem té její nevinnosti.

Hoj tu malou, chudou, bídnou chatu

včera navštívili děsní hosti!

Nepopřáli chatrného šatu

tělu panenskému, nevinnosti...

Nikolo můj, tvář tvá tak je hrozná...

Běda, běda, kdo tvůj hněv snad pozná!