Nikola. (VII.)

Jako hory nad skalnaté stráně

strmí nad Prizrenem bílé věže.

Havran hladový a lačné káně

bílých věží černé dumy střeže.

Ze tmavého jedné věže kouta

nevyletá jasný sokol více.

Jeho ruce těžká tíží pouta,

hořem neskonalým blednou líce,

vadne, jako vadne v stínu routa,

umírá, jak jiných na tisíce.

Volně poletoval do kola,

hrůza před ním stále, hrůza za ním.

Paša k velkým uvolil se daním,

aby ztišil juna sokola.

„Nikola se mstí!“ děl pln jsa bázně

každý. „Běda, po nás bude veta.“

Nikola se mstil. Ba dlouhá léta

postrachem byl balkánského kraje.

Jali, polapili jednou zradou

Nikolu, tu hlavu smělou, mladou...

Havran hladový a lačné káně

nad ním poletuje, nad ním lkaje.

Hyne v černé věži duše sírá,

hořem neskonalým blednou líce,

zhyne jako jiných na tisíce,

ale svoboda, jež kráčela s ním,

nikdy nehyne a neumírá.