NIOBA.

Jak božský demiurg, kdy mrtvou hmotu

na křídlech moci z bezdných vynes’ tůní

a dechem tvůrčím vzbudil ku životu,

dovršiv dílo zdaru na výsluní

zajásal hymnou, slastí nevýslovnou,

tak Skopas nad skončeným dílem s hledem

vítězným stál s rozkoší bohorovnou.

Zdar růží zkvítal v obličeji bledém,

tluk srdce spěl a jako v bouřné tuše

myšlének vlny přes rety se dmuly:

„Od mládí dob jak drahý popel urna,

jak perlu škeble chovala má duše,

Niobo, tebe! – zvěst tvé smrti chmurná,

již bohové ti určili svou vůlí,

snů mladých v hnízdo šerým supa křídlem

vrhalo stín, neb s hořkostí jsem chápal

ze skonu tvého, dým že lidský zápal

chtít bohům na roveň se z prachu vznésti; –

přec pýcha tvá Olympu vzdorující,

jak žíznivému horským byla zřídlem,

zkad sílu pil jsem, palmy ratolestí,

jež chlad mi vála tuhém ve zápase,

kdy oře hnal jsem vřavou žití hřmící

za hvězdou umění ku bohův kráse.

A strádal jsem, však pevnou doufal věrou,

že na Olympu nehasnoucím, zlatém

nesmrtných bohů věčným budu bratem

a mnou i ty nesmrtných bohyň dcerou.

Dnes dílo dokonáno; ze mramoru

na povel můj jak nočním na obzoru

hvězdice vzešla tvoje tváře slunná,

v níž zlatem hoří myšlének mých runa

jak Diův blesk, jímž v kámen tebe sklátil,

jen tělo zabil, ducha tvého schvátil

já v sochu tvou – nuž jak tys nad Latonou

kdys vedla smích, já Diovi se směji,

že Hádu tebe nezastínil clonou,

on, velký bůh, jímž nebesa se chvějí.“

Umlknul Skopas; slední slova náhle

vyrazil z hrdla s vášní rozpoutanou,

pak jako v mdlobě sochy used’ stranou

a na mramoru čelo chladil zpráhlé.

Kol noční ticho; zem dýchala vonně,

dech její teplý v dílnu oknem vanul,

na nebi hvězd jak květů na záhoně,

bělostnou růží měsíc prostřed planul.

Mír velebný! však na Olympu v písni

bohové zmlkli, soudcové jak přísní

setřeli úsměv, zahořeli hněvy,

mistrova slova drsným nesouzvukem

padala ozvěnou v jich chvalozpěvy.

Tu s kopím Artemis, Apollo s lukem

vstoupili před trón: „Die hromovládný,

zda slyšels výkřik, hadí sykot zrádný,

jímž bídný člověk bije jako titán

o klenbu nebes, nit svých činů vzpíná

ku hvězdám věčným, zlobnou pýchou zmítán

jak vichrem bouřným rozvlněna třtina?

On ze vzdorů nám z hrobů tmavých křísí

tvář Niobinu, spurné ženy rysy,

by poznovu se matce naší smály –

ó dovol, otče, všehomíra králi!

by střely ty, jež Niobiny děti

kdys ve hrob sklály, stínů do podsvětí,

rouhavá ústa, díla výkvět hluchý

skosily rázem jako pahýl suchý.“ –

Pokývl Zeus svraštělými brvy:

„Ne jenom vám, mně také svojí krví

zaplatí pohanu, však Olymp celý,

bohové všici svědky buďtež trestu.“

Jak roje hvězd by v zem se rozpršely,

s Olympu bozi zářnou stopou spěli

k mistrově dílně; na prahu však v cestu

vstoupila bohům Pallas bleskooká,

zjev její rostl, tváře majestátná

nadšením plála, krásy živým leskem:

„Pod peruť svou já bohů beru soka,

jenž tamo spí, by mysl pomstou chvatná

jej, otče Die, nestihla tvým bleskem.

Dřív sochu znej, jež jako Pallas tvoje

vylétla z hlavy, silou rovné tobě,

pak, chceš(li, blesky hřímej bez úkoje

a pomstu konej na něm, na Niobě.

Viz její tvář! tys proměnil ji v kámen,

on z kamene zas žití dal jí plamen.“

Stínové bohů sochu obstoupili

s úžasem němým; dcer a synů v středu

kol klesajících střelou smrtonosnou

Nioba stojí; paprsk vzdoru, síly

mohutně šlehá ze kamenných hledů,

a přece bolest slzí vlahou rosnou

se tají v tváři s oddaností mírnou,

o milost volá u výš nedozírnou.

Všech bohů zraky k Diovi se točí:

„Stín hněvu prchnul, holubice bílá

se snítkou smíru vlétla na obočí –

Athéno dcero! pravdus promluvila:

Nadarmo Niobu Zevs zaklel v kámen,

on druhý Zevs života vznítil plamen –

nechť žijí oba – hněvem rozkypělým

však přísahal jsem před Olympem celým,

že ztrestám jej; nuž ať to dílo jeho

na věky zapře mistra, tvůrce svého,

ať potomstvo se podivujíc kráse

původce nezná, nejmenuje jméno,

jež jako hvězda v sledním hasnouc jase

v té soše budiž na vždy pohrobeno.“ –

Vztáh’ ruku Zevs a kvapným mize letem

spícího skráně dotekl se retem,

bohové všichni za ním; dechem jejich

se mistr probouzí, sen s víček střásá,

však mysl nazpět snů jde po šlepějích,

jež jako růže v hlavě ještě hoří –

pojednou Skopas vzchopí se a jásá:

„Ať jméno mé jak stopa člunu v moři

utone na vždy, Nioba jen moje

ať věčně žije krásy planouc zoří

bez jména mého; – krásy božské zdroje

nad světem hmotným drahou vlají mléčnou –

mé jméno prach, – Nioba krásou věčnou.“