NIPPON

Když protinožci vaří krev,

zde síla duchů klade století.

Unavený dům se zřítí,

tam z mlhy narodí se bourec.

Nipponská dívka upustí květinu,

zde hošík políbí zem;

zemřevši zpívá u nás v ptáčeti

za oknem fialovým, ranním,

ztraceně za záclonkou rozespalou.

Když bdíme v bledofialové noci, zvané den,

spící duše Nipponu prolnou zemí,

proudí ulicemi, neviděny bydlí,

dveřmi buší jako průvan,

nevědomě vegetují v nás.

I projdem večer do kraje něžné hudby,

tichounké jaro, bělosněžné plachty mírných člunků

pomalounku řeží perleťový odraz javorů,

v skvoucí oblasti šupin nové a nové vlnky

tryskají, jako by pršelo v tekuté stříbro,

v zinkové záři blahavého slunce-buddhy.

Jsem černý chlapec u skály Zélandu,

sedí u hlubokých vod,

tupě loví černé, divné ryby,

nechápe Tichého okeánu,

ani šera jeho mnohopustých dálek.