NOC A DEN.

V černé brni, kůň – ni krok,

nad úvozy pevně

stojí rytíř, na útok

jímá kopí hněvně,

Giovanni Gualberto.

Bratr pad' mu soka ranou.

Po právu a mravu

krve mstou, zde nečekanou,

vrah plať mrtvou hlavu!

Kde dne tichý jas

bledne do modrava,

jarní noci na úžas

klesne jedna hlava!

Nad zlob temnou postavou

po oblohy sklonu

západ zlatou záplavou

oblil vlnu onu,

kde vždy slunce tone,

ale blíž též lemu země

bílá večernice

mihoty se jasní jemně,

jako zřítelnice,

slz kdy sechvěla

s řas už vláhu bolnou –

hledí i hor na čela

klidnou nocí volnou.

Pod rytířem cesty spád

do rokliny ústí;

břeh a svah – sníh zimních vád

hledí valem růsti

závějí tam bílou?

To jen trní tichou pěnou

do květů se sněží,

úbočí se kupí stěnou,

dole cestu střeží.

Bílý, bílý květ,

bílý do večera!

Brzy dvou jen mužů střet –

rdí se květy šera...

Taje zlata nádhera,

pole šero cloní –

Rytíř, pomsty příšera,

na klidném tkví koni.

Naslouchá a hledí.

Ale nikde ani zvuku,

ani dechu vánku.

Země tají sladkou muku,

za noci a spánku

co jí v lůně zrn

klíčí do nadějí.

Mlčí pták – a kvete trn,

kde se hnízda hřejí.

Což ni zbožné klekání

z města nehlaholí,

poslední dne žehnání

nad dumami polí?

Vstává měsíc velký,

po noci tká mrtvou tiší

stříbromživou clonu,

ale rytíř neuslyší

dosud ani zvonu.

Velký pátek jest,

zvony upoutány:

klidně sni, kdo viny v trest

rudé nesl rány!

Ticho, ticho. Šer a svit.

Dole kroky pěší – –

Sok-li to, ni kůň ni štít,

pýchou dlaní hřeší!

Anděl stůj mu po bok!

Na kostela dlažbě ležel,

líbal rány Páně,

teď by cestou k peklu běžel

po odplaty ráně!

Marně chraň tě Bůh,

marně líbej hřeby,

dokud stojí muže dluh

a krev volá k nebi!

Rytíř dere komoni

ostrohami boky:

duní půda, nezvoní,

kam on skok a skoky.

Sok své síly pokus!

Hlasným rohem ku zdravici

v ústrety mu hřímá,

lesklý pukléř na levici,

v pravé kopí třímá,

dolů, ku předu

v seči rytíř umný,

až se děsí pohledu

tichý měsíc dumný.

V kovu dobrém odění

rytíř silných údů

– stoj! – což tuhne v kamení

od údivu bludů?

Vrah jde bratrův tudy

bez kopí a meče v pěsti,

kovu bez orudí,

jako jindy na rozcestí

chleba prosí chudí,

spíná pouze dlaň,

na modlitbách dosud,

naproti ač hněvu saň,

černý jeho osud!

Ani slova z němých úst,

obranou ni kynu.

Má tu rytíř v půdu vrůst,

kam jím ku záhynu

klesnouti měl onen?

Kdyby aspoň na útěky

vpřed se točil týlem,

kde zde boj mu na úleky

a hrob jistým cílem!

Jdi, i v necti pak,

sic tvůj život krátek – –

Pozdvihl jen tklivý zrak:

„Dnes jest Velký pátek!“

Velký pátek Golgoty,

bolesti a smíru...

A dnes v jasu bleskoty

slunce plulo v šíru – –

Giovanni Gualberto

jak by dosud viděl západ

pokojný a zlatý,

odkud on chce do tmy tápat

krví na čin klatý – –

Dřevce odvrhnul,

ostrohy dal koni.

Jak by van tu ráje dul,

kol noc jarní voní.

Jede zvolna úvozem,

bez trestání vraha.

Bylo dnem to, bylo snem?

Na čest mu tu sahá:

Statný v klání s ostrým

kam to z půtky nevěhlasně?

Na jevu se zračí:

pohrdne jím svět, an včasně

mstít měl bez rozpači!

Ach, dnes jeho čest

soku v ruce dána,

urážkou i slina, pěst

tvář mu znectí z rána...

Nejede, kam mysli mrak,

kam jej oči vedou,

sic by v studu naopak

spěchal nocí bledou,

nač si kopí ostřil.

Otěže jen volní oři,

kloní hlavu níže.

Co tu rudě do tmy hoří?

Stanul u pat kříže.

Dlaně pod hřeby

chvějí se a chvějí;

tváře od slin z poškleby –

však ty oči její!

S koně ruče seskočil,

složil přilbu s hlavy,

páž kol kříže otočil –

klesá od únavy?

Kristus odpoutává

od břevna již pravou ruku,

na hruď si jej vine.

Cítíš srdce v živém tluku,

zříš, co z očí line?

Mír a slast a klid

na Kristově boku,

kolem vlahé noci svit

a kmit slzy v oku –

ale brzy na blankyt

den jde nových roků.