NOC BARTOLOMĚJSKÁ. (2. Papež Gregor XIII.)

Hej, kde kdo! Frumento a Corniglia,

Toledo, Contarelli – rychle ke mně!

Co nejrychleji! Mžikem zameškaným

rok blaženého žití utrácíte! –

Ten list zde – hleďte – bílá holubice,

jež vracela se k arše Noemově,

nemohla ratolístkou v drobném zobci

nést zprávy jásavější! – Salviati,

náš nuncius, tak z Paříže nám píše –

však na kolena! Te Deum laudamus!

Jak děkovati tobě, Hospodine,

žes nedal potupy vzít církvi svoji,

však oslavil ji září neskonalou?!

Jak děkovat ti máme, velký Bože,

my, vojáci tví zvláště, žes nám splnil

stesk nekonečný úpěnlivých proseb

a šíji nepřátel dal milostivě

za podnož nohám našim?! Halelujah!

To není snem, jejž anděl Páně dává

v potěchu očím touhou unaveným –

to stalo se... Vy, bratři na vinici,

vy víte nejlíp, kolikrát jsme psali

a vybízeli francouzského krále

k rozhodným činům proti pleveli té,

již do pšenice Páně po Francii

syn pekelného hospodáře, Calvin,

k radosti svého roditele zasil.

My prosili i hrozili, my dali

z desátků církve, co jsme dáti mohli

a všecko marně. Vy to víte, bratři.

Však musilo se sželet Hospodinu

hořkostí našich, neboť věc se stala,

když mdlé nám klesly ruce, jimiž vzpružit

a pohnat chtěli vrtkavé jsme lidi.

To slyšte, bratři: v noci ke dni tomu,

jejž památkou má svatý Bartoloměj

k rozkazu francouzského Majestátu

byl zabit admiral a zbiti všichni

ti Hugenotti, kteří do Paříže

se sjeli k svatbě Navarry. A na sta

jich v bytech leželo a na ulicích

a v proudech řeky. A když takto hlava,

nemohly ovšem zaháleti údy:

na dvacet tisíc Hugenottů zbito

je po Francii, a co dím vám toto,

dál meče andělů jdou rolí Páně

a sečou, bijí – Te deum laudamus!,

Bůh obhájil svůj Sion, na Assyrské

hněv jeho doleh, Sennacherib leží,

trup člověka, na poli hříchů svojich.

Jak stará Jezabel, byl oknem svržen

ten ďábel Coligny, a dole dobit,

Guise, Aumale, vlastní rukou utli hlavu

a pravici – pak šibenici dali,

trůn důstojný, pro trup té černé duše.

A syn náš, král, sám z oken Louvru pálil

po prchajících kacířích a lotrech,

jsa příkladem tak lidu křesťanskému,

a lid ten věru hoden je, být nazván

vojínem Boha-mstitele: vzplál hněvem

a do obydlí spících vrážel spěchem

nešetře pohlaví, ni stáří; pobil všechny,

jak Písmo dí, od mužů k ženám vesměs,

od starců až k těm, kteří požívali

prs mateřský. Tak sluzi Navarrovi

v ložnici pána svého zbiti byli,

až krev jich valným proudem postříkala

svatební lože jejich velitele.

Je věru chybou, šetřeno že bylo

Navarry toho – Hugenott ten ovšem

se přiznal k svaté katolické víře

a držán nyní v Louvru pod dozorem,

však nevěřím mu – Pán kéž dáti ráčí,

by obavy mé bezpodstatny byly!

Je vykonána slavná věc a velká,

dán panovníkům všem tu zářný příklad –

i chceme vděčně čin ten oslaviti.

Nechť peníz pamětní nám vyhotoví

náš rytec: na líci náš budiž obraz,

pastýře věrných, na rubu pak výjev,

jak anděl Páně pod znamením kříže

kacíře tepe mečem obnaženým.

Ugonottorum strages – budiž nápis

a léta Páně počet, jak je píšem.

A zítra všechny zvony římských chrámů

ať rozzvučí se; kazatelé kažtež

o věci této, načež zpíváno buď

Tedeum slavné; s Andělského hradu

nechť z kusů bijí, nelitují prachu – –

ať nejen srdce lidská – vzduch i kámen

všech městských budov radostí se třesou

nad slávou zvítězení věci Boží!

Vy, Toledo, můj synu, kazateli,

hlas jasný máte, přečtěte nám nyní

list nunciův, sám čet jsem již a řekl

vám obsah jeho – ale také zprávy

se dvakrát, třikrát poslouchati mohou

a vždy zní líbezněj a radostněji...